Listopad 2018

Tvoření pro duši stvořené

Pátek v 22:32
Hráblo mi. Nejen stejně jako každý rok, ale i trošinku víc. Cítím tu vánoční náladu a nejspíš to bude tím, že už nemám školu a nebudu si muset přes Vánoce číst nudné výpisky a učit se je zpaměti. A tím pádem mě přepadá neovladatelná touha k tvoření. Objednala jsem si korálky a jiné kravinky na výrobu náramků a taky přísady na gelové svíčky. Beru to jako takový návrat do dětství. A asi mě i trošku inspirovali všichni ti šikovní lidé na instagramu, kteří přidávají v jednom kuse ručně vyráběné překrásné věci. A jak jinak u mě, chci to umět taky. Jsem jako Tarzan. Chci všechno znát. A jak si na to svoje psaní nemůžu dost dobře sáhnout, tak chci taky vytvořit něco, u čeho to půjde. Alespoň než se mi psaní rozjede natolik, abych měla něco v ruce. Ideálně voňavý knižní výtisk s vazbou, obálkou a se vším. A taky si tím to nekonečný čekání ukrátím.


Odmalinka mě to všechno hrozně bavilo. Všechny ty keramiky, výtvarné kroužky, šití a tvoření s mámou či babičkou aranžérkou. A teď se k tomu vracím, protože mě to bavilo a naplňovalo a taky si myslím, že člověk toho vždycky může dělat víc. Pro sebe. Pro ostatní. Pro svět. A ta kreativita je taky něco hrozně krásnýho pro duši. A výjimečnýho. A každá duše to více či méně vyžaduje a potřebuje, aby se cítila komfortně.

Včera jsem byla vyzvednout objednávku z DAVONY a rovnou mi přišel i balíček z KORÁLKU. Koupila jsem ty "nejtlustší" sklenice, jaké jsem našla a tvoření a ruční výroba dárků na Vánoce může zvesela začít. A já se musím přiznat, že se na to hrozně těším. Dokonce tak, že vám asi napíšu, až bude po všem. O tom, co mi to dalo a jak jsem se cítila.


Začalo mrznout a to je pro tyhle činnosti ideální. Vypít X hrnků horkýho čaje, nalouskat si pár vlašských ořechů, zpívat si a tvořit a do nitra se nořit. A sbírat novou inspiraci a sílu na další náročný pracovní týden. Blíží se Vánoce a v účtárně bude méně času na všechno. Budu muset pracovat rychle a systematicky a to je u vyrábění stejný… Navíc zítra slaví první narozeniny moje milovaná a jediná neteř. Rodinný a tvořivý oddych. Co víc si přát?Nevinný

Čím hodláte strávit volno vy?Usmívající se

Studna lží s pravdivou vodou

Úterý v 19:03
Studna lží.
Snůška keců.
Lži z milosrdenství.
Lži z tužby po odplatě.
Druhů lží je snad stejně jako značek bot. Kdo se v nich má vyznat? Na druhou stranu lhaní podporuje kreativitu, o tom nemůže být pochyb… Ne, že by to z něj dělalo něco lepšího, než je pravda… I pravda si může navléknout kabátek lži a působit nepravděpodobně až nemožně…

Lhaní je přirozenou součástí našich životů. Těžko bychom hledali někoho, kdo nikdy nelhal. Zato se objevuje čím dál více lidí, kteří svým lžím uvěří natolik, že umí mystifikovat i detektor lži. Stejně jako je subjektivní pravda, je i subjektivní lež. Žijeme mezi kontrasty. Dobro a zlo. Teplo a zima. Pravda a lež.

Lžeme častěji proto, abychom neublížili, nebo abychom ublížili?
Říkáme jen půl pravdy?
Vymlouváme se a odvádíme pozornost?

Ano, vždycky to, co se nám nejvíc hodí do kapsy. A nedomnívám se, že proto, že lžeme, jsme špatnými lidmi. Tím pádem jsme normální. A ve světě, kde je upřímnost brána jako drzost, sarkasmus jako výsměch a zranitelnost je slabostí se prostě musíme učit stavět si zdi. Být v bezpečí. Ve svým nitru. A nedat jiným záminku, aby nám ublížili. Mezi neupřímností, nepřímostí a lží je tenoulinká hranice, ale smyjeme-li rozdíly, je to totéž.

Nutno dodat, že lhaní je čistě lidská záležitost. Zvířata nemusí. Teď se mi třeba dost blbě ťuká do klávesnice přes… Ale zajímá to mou kočku? Ne. Ona se chce mazlit. A musí to být hned, protože je přece nakrmená a spokojená a od toho tady taky jsem, že? Když už nejsem v práci, tak proč bych jako nemohla drbat. Ale že by třeba drbala ona mě? To ji ani nehne. Co by se dřela. Nebude si lhát do kapsy. Ona je tu jen proto, abych se měla o koho starat ne?

To byla menší vsuvka. Ale bohužel tedy, ač nerada a vám to hlavně bude nepříjemný, musím znova zmínit skupinu LUNETIC a jejich písničku DVĚ SESTRY (Radši to objasním. Tuhle kapelu mám spojenou s dětstvím. Na kazetku jsme toho neměli moc a jeli jsme ty kazetky stále dokola. Tak i kvůli tomu nejspíš, je mám jako skupinu ráda.).
Zpívá se tam: jenom je potíž v tom, že lež od pravdy nepoznáš.
Otevři mysl svou, naslouchej srdcem jen,
udělej život hrou, ať může pravda na svět ven.
A taky: že všichni si lžeme ať z milosti či zlosti… A to už jsem vlastně zmínila.

Ale jak vlastně zjistíme, že už je té přetvářky, lží a pomluv, toho všeho příliš? Těžko že jo. Snad jen tím, že se do toho zamotáme. A provalí se to. A třeba nám to někdo blízký neodpustí.

No, po pravdě. Nejsem proti lhaní. Ale spíš takové to nudné a nenucené. Nemyslím, že je dobré ho používat v důležitých životních situacích. Vykrucovat se. Neumět uznat chybu. Celkově to pak působí nedospěle a nejen, že mají pak druzí problém vložit ve vás důvěru, ale i vy začnete mít problém žít v realitě. A ať se nám to líbí nebo ne, každý musíme dříve či později dospět. Vzít za sebe samýho zodpovědnost. A i když si chceme pořád hrát a jsme nadšený (to podporuju), vyvážit tu fantazii zdravou měrou skutečnosti. A být.

No, a já musím jít mazlit.
Na závěr: Pokud se vám článek líbí, mrkněte se na můj profil hned pod něj. Píšu fantasy knihy a tohle je úryvek z jedné z nich a já jsem vážně vděčná za jakýkoliv názor. Díky Usmívající se

Z pohledu pozorovatele

11. listopadu 2018 v 12:43
Zdravím vás, milí čtenáři Usmívající se. Dneska z jiného soudku. Možná už jsem se zmínila, že mám doma rozepsaných víc příběhů. Tohle je jeden z nich. Hrozně jsem si chtěla zkusit psát z pohledu kluka a jsem zvědavá na vaše názory. Úryvek je delší, ale přečetl si ho i můj přítel, a ten čtení právě moc nefandí Usmívající se. Každopádně se jedná znovu o fantasy a děj se odehrává v Praze, což jsem si také chtěla zkusit. Reálný místo. Tak vám asi přeju, ať se u čtení uvolníte. A napište mi, co si o tom myslíte. Není to hotový ani upravený, tak možná narazíte na stylistické chyby a za ty se omlouvám... Nevinný
To první, co jsem ucítil, byl chlad. Zakousával se mi do paží a nohou skrz sváteční oblečení. Ležel jsem na něčem tvrdým, co studilo. A cítil jsem ještě něco. Vůni čerstvě nařezanýho dřeva a deště. Déšt se zdál bejt tak blízko, že byl téměř hmatatelnej. A pak jsem ucítil, že na mě káplo. Ztěžka jsem otevřel oči.
Byla uplná tma. Vůbec nic jsem neviděl. Zkusil jsem zašátrat kolem sebe. Zved jsem se na loktech a narazil čelem do dřeva. V ten samej moment se na mě snesla studená sprcha. Skrz dřevo prolítlo pár litrů vody a zaplavily mi oči i pusu. Začal jsem kuckat a srdce se rozeběhlo zběsilým tempem, když jsem si uvědomil, kde jsem. V hrobě.
Snažil jsem se vzpomenout si, co jsem dělal včera, ale v hlavě jsem měl temno. Netušil jsem, jak se jmenuju, ani proč jsem umřel. Ale umřel jsem. To bylo víc než jasný.
Sesunul jsem ruce podél těla. Ležel jsem teď v kaluži vody. Něco se asi zvoralo - protože jsem se necejtil mrtvej. Necejtil jsem se ani jako zombie.
Moh bych tu ležet a počkat, až znova umřu. Vzdát to. Ale to nemám v povaze. Pokud jsem totiž furt tady na světě, asi to tak mělo bejt. Nikdy dřív jsem v osud a podobný pitomosti nevěřil. Ale ty pitomosti věřily ve mě. Takže jsem se rozhod jim to oplatit. Ne proto, aby to bylo fér. Ale proto, abych žil.
Posouval jsem se a snažil se prstama najít skulinku ve víku rakve. Nevypadala moc bytelně. Ale dvakrát jsem netoužil vylejt na sebe další vodu.
Dvě prkna ve stropě mýho dosavadního domova byly od sebe vzdálený na malou mezírku. Hřebíky v nich mi přišly fórový. Takový, jaký člověk koupí v obchodě s žertovnými předměty. Někdo nejspíš počítal s tím, že se budu chtít dostat ven a narafičil to tak, abych měl šanci.
Vrazil jsem svý rozechvělý prokřehlý prsty do tý mezírky a vší silou zatáhl. Cítil jsem, jak mi na bříškách prstů praská kůže, ale nemínil jsem to vzdát. Bylo to buď já, nebo rakev. Buď život, nebo smrt. A já si zvolil.
Zátáhl jsem víc a dřevo mi praskalo pod rukama. Poznal jsem to, protože se na mě začly valit potoky vody a mokrá hlína. Aspoň už vim, jak se cejtí krtek nebo žížaly a jiná půdní havěť. Vystrčil jsem ruce, a pak hlavu a pevně se zapřel, abych vytáh i zaklíněný nohy. Hlína byla hrozně mokrá, takže pohyb nebyl problém. Jen jsem se hrozně odřel, když jsem svý příliš velký tělo tahal skrz tu směšně malou díru.
Dál už jsem dělal pohyby, jako když plavu. Kopal jsem nohama a máchal rukama směrem vzhůru. Nemoh jsem dýchat a bylo mi to fuk.
Vdech jsem spoustu mokrý hlíny a stále se sápal dál. Každej pohyb byl utrpení, ale nikdy jsem se necítil živější. Což byla celkem ironie, když si nic jinýho ani nepamatuju. Konečně jsem rukou uchopil vzduch. V příští vteřině má hlava protrhla půdu a já se poprvé nadech vzduchu. Opravdovýho nočního vzduchu protkanýho deštěm a řevem nočních ptáků.
Položil jsem těžkou hlavu na ruce a zůstal tak pár minut. Napůl vyhrabanej ze svýho hrobu. Když jsem vytáh nohy z hlíny, napadlo mě, že si aspoň přečtu jméno na náhrobku. Vytáh jsem se do sedu. Pomalu svítalo a liják mi najednou připadal tak nějak teplejší.
Na náhrobku ležely čerstvý květiny. Žlutočervený Gerbery. Hodí se takový kytky na hrob? Žlutá přece znamená žárlivost a červená vášeň. Bílý by byly jasnější volba. Ale ta vůně mi něco připomínala. Nebo někoho.
Vysmrkal jsem hlínu do cípu černý košile a svlík jsem si ji. Beztak byla promáčená a špinavá. Otřel jsem si do ní obličej a zahodil ji na zem. Zvedl jsem jednu z kytek k nosu a přivoněl si. Ten pocit známosti zintenzivněl. Srdce se mi pohnulo rychleji. Pohled mi konečně ulpěl na náhrobním kameni.
Zde leží Xaver Repons
Milovaný syn
&
Milující a oddaný přítel
Tenhle Xaver Repons má někde rodinu.
Znovu jsem přivoněl ke Gerbeře. Vybavily se mi zelenkavý oči a hnědý vlasy. A vůně čaje s medem. A taky jméno. Nela.

Recenze na trilogii, která začíná Pod nekonečnou oblohou

9. listopadu 2018 v 21:05
Dnes přináším první knižní recenzi, a sice na knihy od Veronicy Rossi s názvy: Pod nekonečnou oblohou, Cesta věčnou nocí a Do poklidné modři. Tyhle knihy už jsem tu jednou zmínila na seznamu mých oblíbených. Přitom jsem na ně narazila náhodou v knihovně v Praze na Andělu. A četla druhý díl, pak třetí a natolik se mi líbil příběh i styl psaní, že jsem se vrátila i k dílu prvnímu a zjistila, jak to celé začalo.


Kniha je román fantasy, sci-fi i futuristický a srovnává dva extrémy - primitivní civilizace, které bojují každým dnem doslova o přežití. Složitě si pěstují a loví potravu a brání své území před osadníky z jiných kmenů. A svět zvaný lusk, kde se lidé geneticky vytvářejí v laboratoři a žijí ukrytí uvnitř mimo atmosféru. Dobrodružství prožívají pouze v kyberprostoru nazývaným "Říše". Tam uskutečňují i veškeré společenské kontakty. Osobně se téměř nepotkají.

V příběhu se dosti operuje s vlastními slovy jako krvepán či modrooko. Slovník a scénky jsou neurvale hrubé jako život sám. Nikdo si tu nehraje na to, že dobro musí zvítězit nad zlem. V tomhle ohledu působí příběh velice realisticky.
Také máme dvě hlavní postavy. Árii, která žije v lusku a divocha Perryho. Pohledy se střídají vždy po kapitole (téměř vždy) a oba charaktery jsou velmi dobře vykreslené. Navíc postava Perryho z kmene Tideů působí od začátku až do konce velice sexy (jinak to říct snad ani nejde).Usmívající se

Na druhé straně se domnívám, že ačkoliv je příběh romantický, je stejnou měrou i dobrodružný a jistě přiláká i mužské čtenáře. Pro ně tu jako sexy symbol vystupuje Perryho sestra Liv, která je sebevědomá, umí se ohánět mečem a je blonďatá.Usmívající se

Nechci už víc prozradit, ani dělat spoiler, ale určitě si knihy přečtěte. Stojí za to. A roční kartička do knihovny vyjde na 60 Kč, což si snad může dovolit úplně každý. Kdo chce znát celý příběh, jděte do toho. Užila jsem si každý řádek. No vážně.Usmívající se

Neměň se, nerozhodnuls – li to sám

8. listopadu 2018 v 21:17 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
"Odcházím."
"Kdy se vrátíš?"
"Nevrátím. Změnil jsem se. Už nejsem tím, kým jsem býval."
"I já se změnila?"
"Ne. Ty jsi stejná. Stálá. Statická. Ale já už ne. Už víc ne. A proto musím jít. Najít někoho, kdo se bude v mé proměně zrcadlit. Kdo se mi bude více podobat."
Odešel.

Změna. Co je změna? Prázdný pojem. Tys mu vdechl život a zničil tím ten můj. Dívka stála uprostřed místnosti neschopna pohybu. Uvnitř ní se však cosi pohnulo. A to cosi ji nadobro změnilo. Uzavřela se světu a hlavně chlapcům. Bála se o své křehké srdce. O duši, již by mohla ztratit. A v hlavě stále chovala vzpomínku na toho, kdo ji opustil. Odpustila mu a roky plynuly. A v ní narůstal pocit stesku a smutku. Až jednoho dne u rybníka, kam chodívala plavat, potkala muže. Dívce samotné bylo již přes dvacet let. Svlékla si šaty a skočila šipku. A v momentě, kdy se vynořila, ženou se stala. Voda ji změnila. Změnil ji i chlapec. A ona už po další změně netoužila. A právě proto, když ji tento muž oslovil, ukryla se. Volal na ni. Neozvala se. On byl stálý a ona se měnila. Nešlo to k sobě.

Ta myšlenka však nepatřila jí. Nahlodalo ji něco z minulosti, co ji nutilo měnit se dál a dál, aby ji svět přijal. A tak vyšla z vody a oblékla se. A muži se ozvala. Stala se stálou. Nebylo třeba se měnit. Miloval ji takovou, jaká byla a ona mu dala své srdce. A byli sví. A žili šťastně.

Nemusíte se měnit kvůli někomu a něčemu. Změna není vždy život. Změna ve vás dokáže i něco zabít. Neříkám, neměňte se. Ale nenechte se ovlivňovat vlivy. Transformujte se vědomě. A jen, když to sami chcete. Usmívající se

Život po smrti

7. listopadu 2018 v 20:39
Život po smrti. Ano či ne? Znám pár lidí, kteří se vzbudili z narkózy, nebo vypadli a doktoři je nahodili. A vesměs všichni říkali totéž. Dívali se na své tělo a necítili smutek ani strach. Byli volní. A pak je cosi vrhlo zpět. Do jejich rozbolavělého těla. A oni museli pokračovat v žití. Anebo sál plný dveří, jako v Alence v říši divů (kreslená verze) a musíte jedny vybrat a projít jimi "dál".

Tohle téma mě napadlo v souvislosti s tragédií, která se stala včera ráno. Není to tajemstvím a detaily neznám a i kdyby jo, nepsala bych je sem. Vlak srazil desetiletou holku. Poblíž místa, kde jsem vyrůstala. Na místě, kde jsem chodila do základní školy. Takové věci by se neměli stávat. Takhle by mladý život neměl skončit. Být utnut. Nemělo by se to dít, ale děje.
Tam, kde k tomu došlo, už vlak srazil více lidí. A já si uvědomuji, jací jsme neopatrní. Většinou doufáme, že budeme mít štěstí a smějeme se, pokud o vlásek unikneme smrti. Ale když neunikneme? To místo, kde se událost odehrála, nazvou místem činu. Nějakou dobu budou lidé opatrní. Bude jim to výstrahou. Ale nakonec stejně v pozornosti poleví. V povaze máme to špatné vyblokovat. Hromadné povely si nebrat osobně a celkově se chovat neosobně a nepouštět si blíž vnější vlivy, netýká-li se to přímo nás samotných.

Věřím na reinkarnaci. Vybrala jsem si to. Ta myšlenka se mi líbí. A nejvíc se mi na ní líbí, že nikdy nenadejde konec. Kdysi jsem četla článek o nesmrtelnosti duše a nacházela se v tom. Psali, že čím je člověk více zaměřený do sebe, do svého nitra, tím jeho duše prožila více životů. Věřím, že se nerodíme jako "tabula rasa" nepopsaný list. Něco si neseme s sebou do toho nového života.

A zapomínáme to. Dá se touhle ideou vysvětlit plno obyčejných věcí. Déja vu. To, jak si děti neuvěřitelně vymýšlejí. Že od vás slyší cizí slovo (ideálně sprosté) a jsou schopné jej okamžitě správně použít. I to, že mají intuici, zvláštní cit na vibrace, chcete-li.

Taky mě láká myšlenka, že dítě nezná strach. Samozřejmě zapomíná svůj minulý život dříve, než se mu objeví dlouhodobá paměť. A nebojí-li se, dokáže cokoliv. I létat. A stejně jsou tu jeho rodiče, kteří se o něj bojí a plným právem a učí dítko strachům, fobiím, reakcím, které na ně uplatňovali jejich rodiče. I jiným.

Co se strachu týče, učíme se mu. Ať už nějakým karambolem z minulosti, špatnou zkušeností nebo od někoho. Nikdy jsem nebyla příznivcem fobií. Nerozuměla jsem tomu, že někdo šílí, když vidí pavouka nebo žížalu… No a co? Ale dost často se mi stává, že se štítím. Když mám umýt zapatlané sítko ve dřezu. Když vidím škvora. Když se mám chytit tyče v metru. A tak. A to si asi neneseme z minulého života, nebo jo?

A co peklo a nebe? Věříte? U tohohle si nejsem jistá. Totiž vzniklo hodně filmů - třeba můj oblíbený Constantin s Keanu Reevesem v hlavní roli. Ale asi ne. Asi tomu stejně nevěřím. Věřím, že duše třeba nějaký čas bloudí světem. Dokud nenajde člověka, zvíře nebo rostlinu, do které se chce převtělit. Vím, že v Indii jsou pro tohle taky nějaké kasty. Podle zásluh v životě nebo co. Že musíte provést něco hrozného, aby z vás v inkarnaci byla třeba sedmikráska. No, ne, že bych byla jako člověk nespokojená, ale klidně bych si v příštím životě trošku odpočala a byla třeba kočka u nějakých hodných lidí. Šlo by to, karmo? A co vy, do čeho byste se chtěli inkarnovat? (jestli věříte) Nevinný

Nový řád

6. listopadu 2018 v 20:29
Doposud jsem si tu psala, co mě zrovna napadlo a moc to na sebe nenavazovalo, ani to kolikrát nefigurovalo s názvem stránky: Na hranici představivosti.

Po krátké úvaze jsem se rozhodla udělat pár změn, nastolit témata a celkově uzpůsobit to svoje přispívání a udělat jej pravidelnějším.

Níže uvádím seznam témat, kterým se teď budu věnovat. Do komentáře mi můžete napsat připomínky, nebo nápady na další témata, která by vás zajímala a která se hodí (alespoň trochu). Kamarádka Míša se mě v sobotu ptala, jestli nechci psát i recenze na knížky, páč docela hodně čtu a na instáči mě baví sledovat ty bookstagramy. A já si uvědomila, že chci. Mimo jiné. Tak ať nezdržuju. Tu jsou náměty. Hleďte.Usmívající se

- Recenze na fantasy a scifi knihy, i ty knihy, které jsou krásně emotivní nebo takové to čtení "pro duši"
- Čáry a kouzla (I-ging, čtení z ruky, výklady tarotů, osud, deja vu,…)
- O duši, pro duši (vzpomínky z dětství, rituály, vizualizace, lucidní snění,…)
- Mytologie
- Poezie srdcervoucí
- Kreativita, cesta do sebe/k sobě, seberozvoj
- Představivost, úryvky z mé tvorby, vymyšlené a vysněné příběhy všeho druhu
- O vesmíru a hvězdách

To je asi vše, co mě momentálně napadá a s tou pravidelností to ještě musím domyslet, protože nejsem schopná si říct: "Teď napíšeš článek." Musím se do toho vždycky dostat. Musí být ten správný flow. Ta nálada. Ale budu se moc snažit napsat tři články za týden. A občas vás budu otravovat svou amatérskou prazvláštní poezií, která často nebude dávat smysl. Ale podle mě poezie smysl mít nemusí. Proto je tak super.


Přeju hezký večer, a pokud vás napadlo nějaké téma, námět nebo cokoliv, co by vás zajímalo a bavilo. Napište mi to.Usmívající se

Ne depka, ale nepohoda, ne lenost ale odpočinek

5. listopadu 2018 v 22:47
Dny se zkracují. Slunce nesvítí. Obloha je šedá a bílá. Berme to jako cestu do sebe. Období, kdy více spíme, více jíme, nejsme tolik pohybliví a věnujeme se raději klidnější činnosti.
Dny míjí jeden za druhým a jsou stejné. Nudné. Rutinní. Smutné. A nadchází období podzimní ospalosti, nedostatku světla, zimní deprese… Svět se zdá černobílej, i když doopravdy je nejbarevnější.
Být ženou je těžké v tom, že nikdy nevím, jaká nálada mě pohltí za dalších pět minut. Většinou si libuji v tom, že jsem citlivá a emotivní - pro mě, jako pro spisovatelku je to velice důležité. Jindy ale tuhle část své osobnosti nenávidím. Občas se vztekám a brečím a ani netuším proč vlastně. A v ten moment začíná ta dlouhatánská cesta do sebe a otázka - Proč jsem taková jaká jsem?
Často, když vám ostatní nerozumí, zkuste se zamyslet, zda vůbec vy sami rozumíte tomu, co cítíte. Zda to vám samotným dává valný smysl. A uvidíte. Nejspíš uvidíte lépe, než kdokoli okolo vás, co se děje a proč se to děje. Anebo to důvod nemá. A máte depku. Vyplačte se. Vykřičte. Ukliďte celý dům, nebo si ukliďte jen v hlavě. Nebo se projděte. Ono to přejde. Dříve nebo později. Slibuju.
V posledních dnech ve mně převažovaly pocity smutku, neklidu a propasti. Cítila jsem se prázdná a bez inspirace, a přece nic nebylo jedno. Nebyla to apatie. Bylo to… ani nevím, jako když vás někdo začaruje. Zakleje. Neměla jsem důvod. Nic se mi nedělo a nikdo mi neubližoval. A nakonec stačilo málo. Vyplakat se, zvednout hrdě bradu, odrazit se a jít dál.
Cítím se divně, když dělám takové cavyky, ale pravdou je, že čas od času nemusíte mít důvod cítit se zle, stejně jako ten cítit se skvěle. Usmívající se


Včera jsem strávila takový líný den. Skoro jsem se ani nehnula z domu. A vzpomněla jsem si na svou kamarádku, která se mě pokaždé ptá: "Dělala jsi něco nebo jsi odpočívala?" Nutno podotknout, že tahle holka dělá jógu a celkově má ráda svůj klid. Nikdy se nikam nežene. Odpočinek a sladké nic nedělání zařazuje do svého programu jako přirozenou součást. To já se vždycky cítila zle, že se válím a poflakuju a nic nedělám. Teď se ale z ní chci poučit a inspirovat. Ne se válet, nýbrž odpočívat. A strávit jeden den v týdnu jen doma, číst si, dívat se na filmy, přitulit se s milovanou osobou, jíst, pít čaj, povídat si a pomaličku ukrajovat čas, se mi zdá jako docela dobrý plán.
Stejně se většinu času jen za něčím honíme. Ráno vstáváme brzy a jedeme do práce. Dojíždím, jako spousta jiných a nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo. Stihnu si poslechnout písničky, stačím toho dost přečíst… Domů se vracíme za tmy (teď už určitě) a snažíme se ještě uvařit, uklidit a nachystat se na další pracovní den. Ten jeden den v týdnu nedělat nic si zasloužíme.
Mějte hezké podzimní dny. Nepropadejte smutkům. Nezapomínejte odpočívat. Nezapomínejte zpomalit. Odpočinout si je strašně důležité a dost často to blokuje nemoci, které na vás potom nemohou. Spánek, klid a mír v duši nám totiž zprostředkovávají tu nejlepší imunitu. A taky les. Ale o něm zase jindy. Mrkající