Úryvek odněkud z prostřed

2. října 2018 v 21:29
Ahoj, mám pro vás ještě jeden úryvek z knížky. Tentokrát takový kraťoučký, ale možná se v tom najdete, pokud se často cítíte nejistí a zrovna nevynikáte ve společenské konverzaci Rozpačitý. Anebo se jen stydíte a nevíte, co říct, aby to neznělo blbě. A taky třeba i pokud si všechno hrozně berete k srdci a prožíváte. A nad vším dumáte. Já mám v sobě tohle všechno, ale bývalo to se mnou rozhodně horší. Teď jsem si už sama sebou jistější (taky bylo na čase!)
Tak si prostě počtěte Usmívající se.

Jo a imprese je takový typ magie, který čerpá energii ze živých bytostí. Nebezpečná je v tom, že se zaklínač, který ji používá, může vyčerpat až k smrti, pokud používá příliš mnoho magie, aniž by se napojil na životní sílu někoho dalšího. Nevinný

Uběhlo sotva několik dní od první lekce s profesorem Davisem. Navíc sobota i neděle probíhaly hladce. Elena se mě vyptávala na spoustu věcí ze zaklínačského světa a přísahala, že to nikdy nikomu neřekne. Takže jsem přirozeně předpokládala, že to do týdne bude vědět Denis… Stejně to byl zázrak. Být upřímná mi chybělo. Vím, že tahle vlastnost bývá spíše na škodu, ale stejně.
Večer na koleji jsem o Ele říkala Nancy. Nan mi učesala obrácené copy a já si je nechala, protože ráno nebyly skoro vůbec rozcuchané. Také jsem jí musela slíbit, že jí svou kamarádku představím. Bylo to zvláštní, ale něco mi říkalo, že by si ty dvě skvěle rozuměly.
Stála jsem zrovna na chodbě a čekala na Nancy a Chloe, když jsem ucítila v zátylku čísi pohled. "Liv?"
Srdce se mi rozeběhlo rychleji při zvuku jeho hlasu. Cítila jsem bezpečí. Na zlomek vteřiny. Pak jsem si vzpomněla na tu blondýnu z plesu a úsměv mi ze rtů zmizel. Najednou se mi vůbec nechtělo být k němu milá.
"Ahoj," pozdravila jsem Rileyho, aniž bych na něj pohlédla.
"Ahoj," vydechl.
Cítila jsem, že se usmívá. Musela jsem se otočit, abych se ujistila. Musela jsem ho znovu vidět. Naše pohledy se setkaly. Pod očima měl zase ty černé kruhy. Avšak vypadal vyrovnaně.
"Od plesu jsem na tebe nenarazila," konstatovala jsem.
Byla to pravda. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli se já vyhýbala jemu, nebo on mně. Ale nechtěla jsem to rozvádět. Zpozorovala jsem, jak se mu napnula čelist, když scvakl zuby.
"Rodinné problémy," řekl klidně a trochu zvedl obočí. "Davis říkal, že ses dost zlepšila. Ve všem, až na telepatii."
Zastrčila jsem si pramen vlasů, který se uvolnil z copu, za ucho a sklopila pohled k zemi. Do tváří se mi hrnula krev. Co to mělo znamenat? Informoval se na mě? U Davise? "Davis si mě oblíbil," špitla jsem a ihned se zastyděla za tu pýchu.
"Všiml jsem si," přiznal. "Obvykle oblíbence nemá. Je dost extravagantní. Ale nadané sbírá jako knoflíky."
"Jak to víš?"
Vždycky toho tolik věděl. Mátlo mě to.
"Je možné, že jsem taky nadaný."
Nepokračoval. A já se kousla do jazyku, abych se neptala. "Davis mi od hodin telepatie odpomohl. Nabídl mi, že mě bude v tom čase učit impresi. To znamená, že už se o mě nemusíš starat." A že už nebudu nebezpečná.
Už když jsem to říkala, měla jsem chuť si za to nafackovat. Být mu blízko. Přátelit se s ním. To bylo to, co jsem si přála ze všeho nejvíc. A teď jsem ho trapně odháněla. A proč vlastně?
"Mně to ale nevadilo," pronesl zaraženě.
Dál mlčel. Donutila jsem se mu podívat do očí. Vypadal zmatený.
"S tou telepatií jsi měl pravdu," šeptla jsem. "Asi mám nějaký problém v hlavě." Nikdo to zatím neřekl nahlas, ale byla to jen otázka času. Dle názoru dvou profesorů jsem nebyla hloupá a ani slabá kouzelnice...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama