Strach jako spolehlivý učitel

7. října 2018 v 17:07
Stejně jako všechno ostatní, co děláme, i se strachem se konfrontujeme každý po svém. Nechci znít jako psycholog, ale vždycky jsem razila tu myšlenku, že strachu se musí čelit. Ať už to chceme nebo ne, strach je spolehlivý učitel. Ukazuje nám, na čem nám opravdu záleží. O co se snažíme. Co nám připadá těžko dosažitelné. V posledních pár letech jsem v krizových situacích říkala sama sobě: "Užívej si to. Snaž se užít si ten vystrašený pocit stejně, jako si užíváš radost." Teď hovořím o iracionálním strachu. O tom, kdy se bojíte, jestli uděláte těžkou zkoušku na vysoké. O tom, kdy máte vystoupit před celou třídu a přednést referát a nejste zrovna velký řečník. O tom, když si nevěříte s angličtinou a máte dojednat něco se zahraničním klientem po telefonu. (Tam si rukama a nohama asi těžko pomůžete.) Anebo když se bojíte toho, že vás budou ostatní soudit za to, jakým stylem mluvíte, oblékáte se, jaké knihy píšete, nebo podle toho, co se vám líbí za muziku. Tento strach má jednu společnou příčinu: HODNOCENÍ. Ale copak na tom záleží? Na tom, co si budou myslet ostatní?
Dokonalá je jedna věta z Deníku princezny (Miluju ten film!) Ta věta zní: "Nikdo vás nemůže ponížit, pokud se nenecháte." Dejte si místo ponížit i ublížit a význam bude stejný. Bukowski řekl: Svět patří těm, co se neposerou. (Což je tak jako tak i věta, kterou opakuje postava v mé knize Chester Dean, se kterým se seznámíte v Akademii 2, kterou momentálně tvořím.) A stejné je to i se sebezklidňováním. Bývala jsem vážně stresor. Před každou zkouškou ve škole, hlasovým projevem... myslela jsem, že se zhroutím. A mohla si za to sama. Dokázala jsem se vážně dokonale vystresovat. Než jsem se naučila dělat pravý opak. Namísto toho: "Proč by se mi to mělo povést?" jsem si říkala: "Proč by to nemělo vyjít?" A s postupem času jsem se začala cítit jistější. Kdo to takhle cítíte stále - všechen ten strach a paniku, o kterém víte, že je zbytečný - vězte, že časem a pílí se to dá vyblokovat. A každý z vás je dost silný na to, aby bojoval. Aby překonal své obavy.

Teď samozřejmě nemluvím o strachu oprávněném. O strachu o své blízké a o děti. Ten s námi má být. Ten je součástí nás samých a našich životů. Ten nás nutí k opatrnosti a k tomu, abychom se k sobě navzájem chovali co možná nejlépe.

Kdysi jsem četla, že strachu se učíme. Děti se s ním nerodí. To my dospělí ho v nich podněcujeme. Když budete ječet při pohledu na pavouka, dost možná tak začne reagovat i vaše dítě. Strachu se učíme stejně jako všemu ostatnímu v našich životech. Strach je pro nás v jisté míře i potřebný. Učí nás, jak se chovat. Nesmí nám však přerůst přes hlavu. Asi je to s ním dost podobné jako s ohněm. Konec úvahy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama