Rozprávky ze světa zaklínačů

24. října 2018 v 19:42
Zdravím všechny návštěvníky. Napsala jsem pár článků a teď nastal čas zase se trošku věnovat tvorbě. Těším se na vaše názory na další úryvek z mojí knížky a držte mi pěsti, ať brzy vydáváme. Trvá to. Hrozně Usmívající se... Tak tady je.

Uběhlo pár týdnů a my neučinili žádný zásadní průlom. Zjistili jsme jen, že ta věc v mé hlavě brání lokačnímu kouzlu a ruší mé spojení se Sylvií. Riley mi ochotně podával ruku a nechával mě čerpat z jeho sil. Ráda jsem ho držela za ruku a ráda jsem s ním touto cestou trávila čas. Vážila jsem si toho, že mi pomáhá a že je na mě milý. Žádný další čas jsme spolu už netrávili. Riley měl třikrát týdně trénink a já hodně spala.
S Davisem jsem navíc každý čtvrtek odpoledne sedávala v prázdné učebně a trénovala impresi. Začínala jsem v tom být stabilní. Byla jsem klidnější a vyrovnanější. Anebo to bylo možná tou únavou. Tím věčným odlivem energie. Zrovna jsem se jako náměsíčná loudala k učebně. Dveře byly zavřené. Zarazila jsem se s rukou na klice. Uvnitř jsem rozpoznala známé hlasy. Jeden patřil samo sebou profesoru Davisovi.
"A kdy se to stalo poprvé?"
Druhý hlas mu tlumeně odpovídal. "Bylo to až po osmnáctých narozeninách. Tím si jsem jistý."
Byl to Riley. Zněl rozčarovaně. Kopal do něčeho nohama. Byly slyšet pravidelné klapavé zvuky. Do toho tiché škrábání perem po papíru. Dokázala jsem si živě představit, že má Davis otevřený červený zápisník a čmárá si každou anomálii, která postihla jeho studenta.
"Nestává se to. Setkávám se s tím prvně. Aby se schopnost objevila takhle pozdě. Jinak odemykání není ničím výjimečné. Objevuje se poměrně často. Asi v každém padesátém případě u zaklínače. Častěji u inkubů."
"V rodové linii žádné inkuby nemáme," přerušil ho Riley. "Naše pokrevní linie je úplně čistá." Začal přecházet sem tam po učebně. "A to také není všechno. Nejde jen o zámečnictví. Ovládám počasí, občas. Přesněji jen déšť. Kdy začne a kdy skončí."
Zvuk pera se na okamžik vytratil. Dovedla jsem si představit Davise, jak jen sedí a zírá a snaží se odhadnout situaci. "Nemáte to pod kontrolou, nebo ano?" otázal se.
"Nejsem si jistý."
"Zajímalo by mě…věříte na osud?"
"Osud? Co je to? Nemyslím si, že bych měl nějaké předurčení. Spíš bych rád věděl, jestli se se mnou něco neděje. V mé rodině jsou přísná pravidla. Rád bych je všechna splňoval. Jedná se přece o bezpečnost."
"Ano. Znám vaše zaměření. I vašeho otce. Nepřímo. A co sestra? Stává se slečně Rebece také něco podobného. Dvojčata většinou bývají propojená, ne snad?"
"Ano, pane. Ale ne. Nic nezaznamenala."
"Potom mě napadá i jiná mladá dívka, se kterou by to mohlo souviset. Ale tomu vy neuvěříte…"
Cukla jsem sebou a omylem stiskla kliku. Dveře se se zaskřípěním pootevřely. Teď už jsem nemohla couvnout. Šťouchla jsem do nich a vešla do učebny.
Riley zmateně svraštil obočí a zastavil v půli kroku. Probodl mě pohledem ostrým jako břitva. A ztuhl jako socha. Trvalo to pár vteřin.
"Dobrý den," pozdravila jsem do ticha.
"Olivie. No konečně. Dnes nás čeká něco speciálního." Davis se zářivě usmíval a jeho špičáky vypadaly ostřeji, než kdy dřív. Vypadal, že má velmi dobrý den.
Riley vykouzlil chabý úsměv a protáhl se kolem mě ven z učebny. Dveře nechal otevřené.
"Ani si neodkládejte," Davis nasadil svůj proslulý úsměv. "Budeme pracovat venku."
Profesor ovládání magie chtěl, abych načerpala energii z přírody. Nikdy dřív jsem to nezkusila a nevěřila ve valný výsledek. Hlavou mi běžel rozhovor, jaký jsem vyslechla. Tiše jsme přešli školní pozemky a zastavili u lesa.
"To budeme jako meditovat?" Nejistě jsem přešlápla.
"V podstatě," protáhl zamyšleně.
Trochu mi to připomínalo naše první cvičení, až na to, že už jsem uměla víc. Tráva byla ještě vlhká z nočního deště. Davis si stáhl plášť a rozložil ho na zem. Usadila jsem se na něj do tureckého sedu a dala si dobrý pozor, abych ho neumazala. Dlaněmi jsem se opřela o zem.
Fungovalo to. Cítila jsem příliv energie. Vnímala jsem, jak mi proudí tělem. Jak mě naplňuje. Rozrušeně jsem vydechla. Bylo to úžasné.
"Hádám, že tím jsme asi měli začít,"zazubil se.
Cítila jsem se silnější a vyrovnanější. Navíc se udělalo hezky. Stála jsem v obývacím pokoji Silasova domu a nechávala slunce hřát skrze okna. Na chviličku jsem si dovolila na nic nemyslet. Slyšela jsem cinkání lžiček o hrnečky. Cítila jsem vůni kávy a cítila se jako doma. Pak jsem zaslechla Silasův hlas.
"Hranice se spojuje s konkrétní osobou nebo místem. Sylvie je s tou hranicí spojená určitě. Ale možná propojila i místo. To, kde to znala nejlépe. Co kdybyste si, vy dva, zajeli k domu Aurorových? Tam to totiž všechno začalo. Ber to jako terénní cvičení."
Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy Riley zakoulel očima. Taky jsem měla jisté pochybnosti.
"Jo," vzdychl Riley. "Vezmu Liv podívat se na ty ruiny. To určitě jen pomůže."
Silas mu věnoval podmračený pohled. Bylo vidět, že se mu Rileyho pohrdání autoritami ani trochu nelíbí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veronicahessy veronicahessy | 25. října 2018 v 11:40 | Reagovat

Opět se ti to povedlo :-))

2 Kreativistka Kreativistka | 25. října 2018 v 17:29 | Reagovat

[1]:Moc děkuju, to mě těší :) :*

3 majda_tajga majda_tajga | 27. října 2018 v 21:46 | Reagovat

Píšeš suprově,těším se na knížku👍📖👏😘

4 Kreativistka Kreativistka | 28. října 2018 v 8:51 | Reagovat

[3]: Děkuju :) Já se na ni taky těším!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama