Radosti & Starosti

31. října 2018 v 19:09
Malé radosti, velké starosti. Nebo naopak? Velké radosti, malé starosti? To už nevím, ale co vím a co chci napsat - každý z nás je individuální osobnost, každý je svůj a má svoje radosti a strasti. Každý reagujeme na podobnou situaci jinak. Bojíme se jiných věcí. A z jiných se radujeme. Každý jsme jiný a to je krásné. Kdybychom totiž byli všichni stejní a všichni bychom si přáli totéž, nastaly by problémy. Zkuste si představit, že by celá populace měla jako oblíbenou zeleninu mrkev. Co by se asi stalo? Minimálně by její cena stoupala do obřích rozměrů. A možná by se ostatní zelenina pomalu přestala pěstovat. Nakonec bychom se ale mrkve natolik přejedli, že už bychom ji nemohli ani cítit. Jenže teď jsme se ocitli ve slepé uličce.

Bavme se tedy o preferencích. O tom, co z tebe dělá tebe. Tahle otázka pro mě ještě na střední škole, kdy jsem se stále hledala, byla hlavolamem. Co je vlastně skutečně moje vlastnost, a co je ta, kterou se jen snažím okopírovat od někoho jiného, protože se mi ta vlastnost líbí a chci taková být? Co jsem vlastně já. Co mě utváří. Co mě činí mnou? (Klidně mi to napište pod článek, jsem zvědavá, jestli odpověď znáte.)

Zkusím to taky. Vím, že mám vícero iracionálních strachů a postupně se s nimi utkávám, protože takových činností se přeci dospělý a rozumný člověk nebojí! V první řadě jsem až donedávna neměla ráda telefonování. Čím více jsem to odkládala, tím to bylo horší. Ale co je na tom těžkého? Zavolat, představit se, říct, co potřebuju a zavěsit. Nic víc. A pak jsem zjistila, že v tom nejsem sama. Že je víc takových lidí. Přešlo mě to až teď. Tréninkem. V práci totiž musím volat klientům a tahat z nich informace pro nás, jako pro účetní firmu, důležité. A když vyřídíš čtyři telefony denně, pátý tě nerozhází. Druhý můj obrovský strach je řízení auta. A to jako už vůbec nechápu. Argumenty typu, že v Americe jezdí děti od šestnácti, nebo že je to základní dovednost každého, mi taky nepřidaly. Předevčírem jsem jezdila s Tomem. A myslím, že jsem něco prolomila. Znovu to bude jen o tréninku. Uvnitř mě cosi křičelo! Koupila sis auto, tak s ním jezdi. Budu. Najednou byl i Tomáš v klidu. Já byla v klidu. Vnímala jsem harmonii jízdy. Podmínky na učení byly nepříznivé. Pršelo a dvě ze tří jízd jsem jela potmě. Taky jsem potkala jelena. Ale uvědomila jsem si, že když se soustředím, a nenechám se vykolejit, jde to. Jde. A pevně věřím, že je to tak s jakýmkoliv strachem. Čeho se bojíte vy, aniž byste tušili proč vlastně?

Ha. Schválně jsem začala tímhle, aby to hezké zbylo nakonec. Teď tedy o radostech. Co mě vždycky potěší - světe div se - jsou jiní lidé a zvířata. Vždycky ne - musí to být milé setkání. A když mi pod peřinou leze cosi po noze, a když ji odhodím, je to brouk, tak tedy zážitek nic moc. Ne, že bych z toho dělala vědu - já mám ráda kempování a tam se tomu nevyhnete. Takže ano, vždycky mám radost, když spím pod stanem. Když jsem na dovolené. Když uvařím/upeču něco, co všem moc chutná. Když pozvu svou rodinu na oběd (to už jsem totiž vážně dospělá, že jo?). Když mám zrovna pevné nervy a učím se kreslit, malovat, nebo hrát na kytaru. Vždycky jsem chtěla být umělec, ale nějak mi to nejde. Nejsem v tom dostatečně talentovaná, stejně jako třeba ve studiu jazyků. Když uklidím něco, co dlouho nikdo neuklízel - včera lednice a mrazák (poplácávám se hrdě po rameni.) A když si hraju s dětmi, nebo zvířaty - to čas utíká takovým příjemným tempem. Taky mám ráda, když už vyluxuju a vytřu, jak si sednu, nohy nahoru a dám si kafíčko a něco dobrého. A ráda se učím novým věcem. Kamarád mě vzal pilotovat dvousedadlové letadlo a střílet. Taky mám ráda lodě, vodu a potápění (no spíš šnorchlování. A hrozně mě baví čerpat z vlastních zážitků, když píšu knihu. Dá se to potom lépe uchopit, když víš, jaké to je, jak to chutná. A taky mám ráda dobré jídlo. A hrozně ráda si čtu, nabírám sílu ze slunce, nebo jsem jen venku v přírodě. Miluju klišé, romantické komedie, nebrat život příliš vážně a smát se maličkostem. A těšit se z toho, že jsem naživu, že mám něco na sebe, že mám přátele, práci, kde bydlet, kočku a taky co jíst. Že mám dvě oči a můžu je poulit na svět. Že můžu obdivovat jednoduchý věci a umění. Že se můžu učit. A že se můžu koukat na hvězdy, na nebe a věřit, že nad námi něco je - něco, co nám určuje směr, jako velikej kompas.


Nedokázala jsem to, ale zkuste se vystihnout v pěti větách. Jací jste. Co máte rádi a co neradi. A díky, že to čtete, jsem vděčná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama