Kouzelná úsměvů síla

30. října 2018 v 12:48 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
Úsměv každému, pusu někomu, srdce jednomu. Taková roztomilá slovní hříčka, kterou nás krmily naše maminky, abychom byli k sobě laskaví a zároveň si vážili věrnosti. A přece se často odvracíme, a na toho druhého člověka se neusmějeme zpátky, protože: "je divnej" "moh by nás začít balit a to by bylo vážně trapný" "nechceme se dívat jak je starej, nemocnej a sám" Tyhle myšlenky asi proběhly hlavou už každýmu z nás. Někomu častěji, někomu míň, záviseje na zkušenostech. Neříkám, že i já jsem se nespálila, když jsem se snažila projevit ochotu a laskavost. Když jsem pomohla starému pánovi s kufrem po schodech, byl mi od něj nabídnut sex. To bylo nadmíru nevhodné. A nejspíš mě to přimělo starším pánům už s ničím nepomáhat. Jen snad těm opravdu roztřeseným dědečkům. Kamarádka Bára mi jednou řekla, že ona se usmívá jen na ženy. To je jistota. A děti, když jsou roztomilý.


Není ale škoda, že jsme si zvykli se na sebe vzájemně radši ani nedívat, natož se usmát? Že je nám to blbý a že máme pocit, že tím narušujeme soukromí toho druhého. Že když si někdo cizí sedne v tramvaji naproti nám, radši sklopíme hlavu, koukáme z okna nebo do telefonu? Ale můžeme si za to sami. Tenhle svět plný cizinců jsme si vytvořili mi. Každý jeden z nás přispěl svou trochou do mlýna. A dnes už se usmíváme jen na lidi, které známe nebo které chceme poznat. Nikoho nesoudím. Byla jsem to právě já, kdo řekl: "A proč bych se s nimi měla bavit, když už je v životě neuvidím? Jaký to má smysl? A taky o čem?" Pravdou zůstává, že někdy se stačí jen usmát a konverzace naskočí sama. Jindy vedeme monology jen proto, aby nenastalo trapné ticho. Moje babička říkala: "Úsměvem nic nezkazíš." A my všechny její vnučky jsme si říkaly: "Úsměvem si moc nepomůžu." (Už jsem zmínila, že jsme v rodině skoro samá děvčata?) Potíž je v tom, že oba tyto výroky jsou pravdivé. Kdo by řekl, že mu úsměv nepomohl v krizové situaci ani jednou, tak by lhal. Jsem si jistá, že minimálně jednou, jsem vůbec nic nevěděla na zkoušce. Ale usmívala jsem se a něco blábolila a dala to. Čistě jen za sympatie. A o tom je celý život. Každý, koho potkáte, vás vyhodnotí asi za třicet vteřin. Jistě, že jej v tuto chvíli zajímá čistě váš vzhled. Avšak úsměv, který vás rozsvítí, vás okamžitě zařadí minimálně do jedné skupiny - sympatická. A to je kolikrát víc, než když se o sobě dozvíte, že jste měla draze vypadající oblečení a upravené nehty. Někteří jsou na ty nehty hákliví. No, tam bych asi neobstála. Nehty si stříhám na krátko a většinou je nelakuju. Lakujou mi je tak maximálně kamrádky na dámské jízdě. Neustále se vymlouvám na to, že je to kvůli kytaře. A třeba vážně jo. Třeba ji jednoho dne zase vezmu do rukou a doopravdy už to nevzdám po první písničce. Vydržím a bude ze mě kytaristka. Hudebnice. Krásná představa. A teď zpátky na zem.


Teď od nás odešel pán kominík. Byl tu tak asi pět minut celkem? A řekl si o 750 Kč? Takovou práci bych taky brala. Ale důležité je, že jsem mu to prominula. Protože se usmíval a vypadal sympaticky. A vypadal, že ví, o čem mluví. No, tolik k síle úsměvu. Je nezměrná a nevyčíslitelná, i když tenhle pán ji vyčíslil celkem vysoko. To byl jen vtípek. Doufám, že si to pán nepřečte.


Rada na závěr? Usmívejte se, kdy se vám chce a na koho se vám chce… Stejně, jako to dělají malé děti, kterým je srdečně jedno, co se má a co už ne a řeknou vám bez cenzury, co si myslí. A rada druhá. Falešný úsměv je docela snadno poznat, takže když to tak zrovna necítíte, do úsměvů se nenuťte. Klidně si prožijte i jiné emoce a, až najdete sílu, usmějete se znovu. Jako když po dešti znovu vyjde slunce.
Kdo vám byl naposledy tolik sympatický, že jste se zkrátka museli usmívat??? Usmívající se
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 30. října 2018 v 16:52 | Reagovat

Souhlasím s radami. měli by jsme být přirození a na nic si nehrát. :-)
Ovšem být  pořád zamračený se mi tedy nelíbí. :D

2 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 30. října 2018 v 17:19 | Reagovat

Já dávám přednost lidem, co se usmívají méně ale od srdce :)

3 Kreativistka Kreativistka | 31. října 2018 v 8:52 | Reagovat

[1]: To ne. Myslela jsem spíš netlačit ze sebe tu pozitivní energii násilím :)

[2]: Taky to tak mám. Celkově mám z takových lidí lepší pocit... To je to samé jako s komplimenty. Víc si toho vážím, když je toho míň :)

4 VerčaHessy VerčaHessy | 1. listopadu 2018 v 11:42 | Reagovat

Mně je strašně sympatická jedna kolegyně od nás z práce. On ji nikdo nemá moc rád, protože se chová k lidem docela s odstupem, ale mně přijde fajn,tak se na ni každé ráno usměju a všichni se tomu diví :D
Jo a taky si nelakuju nehty a gelové nechci, to se mi opravdu nelíbí :D

5 Kreativistka Kreativistka | 2. listopadu 2018 v 13:13 | Reagovat

[4]: Super, konečně spřízněná duše s těmi nehty :D Mně byl naposledy sympatický kolega z bývalé práce, ale to byl takovej ten člověk, kterého má každý rád :) takže to s tou tvou kolegyní, je lepší. Asi prostě někdy cítíme, že s tím člověkem máme něco společného :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama