Bratrství (Sesterství)

5. října 2018 v 17:00
Bratrství. Znáte ten pocit, kdy potkáte někoho druhýho a je úplně stejnej jako vy? Ne ve stylu oblékání, mluvení nebo v zásadách... Ne zvenku. Zevnitř. Uvažujete podobným způsobem a víte, zkrátka víte, co takovej váš člověk v danou chvíli řekne nebo udělá. Občas se spletete a to jsou ty krásný rozdíly mezi vámi. Kdyby k tomu nedocházelo, neexistovala by nervozita ani strach. A mně se ty pocity líbí. Jsou opravdový. I díky nim svět není plochej.
Dřív jsem měla takovej problém s vyjadřováním citů. Vřele jsem se chovala jen k nejbližším lidem a jinak se schovávala za sarkasmus a ironii. Chránila jsem se. Taky jsem nikdy nebyla schopná poznat, jestli se někomu líbím, anebo je prostě jen milej. Což už je ironie sama o sobě. Všichni vám tvrdí, že to poznáte, když s vámi chce někdo být. Stojím si za tím, že nepoznáte. Tedy já ne. Nezbývá tedy než to risknout. Nikdy jsem nebyla proti tomu, aby dívka udělala první krok. Ale když ho udělá ona, kluk musí udělat kroky dva. Tolik přece toužíte po dobrodružství, že, muži? Tak proč je to poslední dobou takovej problém? Proč se ptáte jejích kamarádek? Proč si chcete bejt vším jistý? Zkuste to. Otřepejte se. A zkuste to znova. Tím se snažím říct, že na životě jsou hezký i ty vztahy, které nevyjdou. Posunou nás dál. Učíme se z nich. Ač mi tedy představa být celý život s tím prvním klukem, kterého potkáme, přijde roztomilá a hezká, jsem ráda, že u mě to tak nebylo.
Ale zpátky k přátelství jako takovému. Myslím si, že až na fyzické projevy, je přátelství totéž. Taktéž se jedná o partnerství, ke kterému je potřeba důvěra, opravdovost, volnost, rovnost. I své přátele do jisté míry milujeme. Ty blízké určitě. Dřív nebo později se stanou rodinou. Anebo z vašeho života zmizí. I to se stane a musíte je nechat být. Musíte je nechat jít dál.
Nikdy jsem se nesnažila vytvářet si mělké vztahy. Nemám na to temperament. Lidi mě většinou nemívají rádi na první pohled. Nejsem ta, která okamžitě zapadne. Nejsem důvěřivá. A proto, když se s někým přátelím, musím mu/jí věřit... Do jisté míry. Ano i důvěra má úrovně. A tu nejvyšší, tu jak se říká: "dala bych ruku do ohně" ta se uděluje málo komu. A jak říká moje kamarádka: "s nejlepší kamarádkou můžeš nechat svého opilého kluka přes noc a vědět, že k ničemu nedojte." Takhle musíš věřit jim oběma.
Důvěra je křehká, tenká, jako pavučina. A málo si jí vážíme. A nemělo by to tak být. Tímto článkem bych chtěla oslovit všechny ty, kterým důvěřuju. Ty nejbližší i ty přátele, se kterými je vám dobře a ani jim o sobě nemusíte vyblejt všechno. Ale někomu to chcete říct. To, jak jste divný. Že myslíte na to, jak vám praskne tepna v břiše, nebo že vás bude někdo stalkovat. Že si tajně přejete být v něčem nejlepší na světě a zapsat se do dějin. Nebo třeba jen to, že vás děsně baví matika, což byl na základce trochu problém, přiznám se.
Zvedám tedy tímto pomyslnou číši a připíjím na život, jaký je. Na lidi, který k sobě přitahujeme tím, jaký jsme my. A na rodinu, kterou milujeme, protože je naše. Hrozně moc jim odpustíme a oni hrozně moc odpustí nám. A to mezi námi vytváří pouto pevný jako pavučina, nebo, kdo nemáte rádi pavouky, tak třeba jako loďařský lano.
Díky za to, že to čtete. Díky za to, že jste. Díky za to, že existuje BRATRSTVÍ, SESTERSTVÍ, PŘÁTELSTVÍ a LÁSKA NESMÍRNÁ (VESMÍRNÁ).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama