Říjen 2018

Radosti & Starosti

31. října 2018 v 19:09
Malé radosti, velké starosti. Nebo naopak? Velké radosti, malé starosti? To už nevím, ale co vím a co chci napsat - každý z nás je individuální osobnost, každý je svůj a má svoje radosti a strasti. Každý reagujeme na podobnou situaci jinak. Bojíme se jiných věcí. A z jiných se radujeme. Každý jsme jiný a to je krásné. Kdybychom totiž byli všichni stejní a všichni bychom si přáli totéž, nastaly by problémy. Zkuste si představit, že by celá populace měla jako oblíbenou zeleninu mrkev. Co by se asi stalo? Minimálně by její cena stoupala do obřích rozměrů. A možná by se ostatní zelenina pomalu přestala pěstovat. Nakonec bychom se ale mrkve natolik přejedli, že už bychom ji nemohli ani cítit. Jenže teď jsme se ocitli ve slepé uličce.

Bavme se tedy o preferencích. O tom, co z tebe dělá tebe. Tahle otázka pro mě ještě na střední škole, kdy jsem se stále hledala, byla hlavolamem. Co je vlastně skutečně moje vlastnost, a co je ta, kterou se jen snažím okopírovat od někoho jiného, protože se mi ta vlastnost líbí a chci taková být? Co jsem vlastně já. Co mě utváří. Co mě činí mnou? (Klidně mi to napište pod článek, jsem zvědavá, jestli odpověď znáte.)

Zkusím to taky. Vím, že mám vícero iracionálních strachů a postupně se s nimi utkávám, protože takových činností se přeci dospělý a rozumný člověk nebojí! V první řadě jsem až donedávna neměla ráda telefonování. Čím více jsem to odkládala, tím to bylo horší. Ale co je na tom těžkého? Zavolat, představit se, říct, co potřebuju a zavěsit. Nic víc. A pak jsem zjistila, že v tom nejsem sama. Že je víc takových lidí. Přešlo mě to až teď. Tréninkem. V práci totiž musím volat klientům a tahat z nich informace pro nás, jako pro účetní firmu, důležité. A když vyřídíš čtyři telefony denně, pátý tě nerozhází. Druhý můj obrovský strach je řízení auta. A to jako už vůbec nechápu. Argumenty typu, že v Americe jezdí děti od šestnácti, nebo že je to základní dovednost každého, mi taky nepřidaly. Předevčírem jsem jezdila s Tomem. A myslím, že jsem něco prolomila. Znovu to bude jen o tréninku. Uvnitř mě cosi křičelo! Koupila sis auto, tak s ním jezdi. Budu. Najednou byl i Tomáš v klidu. Já byla v klidu. Vnímala jsem harmonii jízdy. Podmínky na učení byly nepříznivé. Pršelo a dvě ze tří jízd jsem jela potmě. Taky jsem potkala jelena. Ale uvědomila jsem si, že když se soustředím, a nenechám se vykolejit, jde to. Jde. A pevně věřím, že je to tak s jakýmkoliv strachem. Čeho se bojíte vy, aniž byste tušili proč vlastně?

Ha. Schválně jsem začala tímhle, aby to hezké zbylo nakonec. Teď tedy o radostech. Co mě vždycky potěší - světe div se - jsou jiní lidé a zvířata. Vždycky ne - musí to být milé setkání. A když mi pod peřinou leze cosi po noze, a když ji odhodím, je to brouk, tak tedy zážitek nic moc. Ne, že bych z toho dělala vědu - já mám ráda kempování a tam se tomu nevyhnete. Takže ano, vždycky mám radost, když spím pod stanem. Když jsem na dovolené. Když uvařím/upeču něco, co všem moc chutná. Když pozvu svou rodinu na oběd (to už jsem totiž vážně dospělá, že jo?). Když mám zrovna pevné nervy a učím se kreslit, malovat, nebo hrát na kytaru. Vždycky jsem chtěla být umělec, ale nějak mi to nejde. Nejsem v tom dostatečně talentovaná, stejně jako třeba ve studiu jazyků. Když uklidím něco, co dlouho nikdo neuklízel - včera lednice a mrazák (poplácávám se hrdě po rameni.) A když si hraju s dětmi, nebo zvířaty - to čas utíká takovým příjemným tempem. Taky mám ráda, když už vyluxuju a vytřu, jak si sednu, nohy nahoru a dám si kafíčko a něco dobrého. A ráda se učím novým věcem. Kamarád mě vzal pilotovat dvousedadlové letadlo a střílet. Taky mám ráda lodě, vodu a potápění (no spíš šnorchlování. A hrozně mě baví čerpat z vlastních zážitků, když píšu knihu. Dá se to potom lépe uchopit, když víš, jaké to je, jak to chutná. A taky mám ráda dobré jídlo. A hrozně ráda si čtu, nabírám sílu ze slunce, nebo jsem jen venku v přírodě. Miluju klišé, romantické komedie, nebrat život příliš vážně a smát se maličkostem. A těšit se z toho, že jsem naživu, že mám něco na sebe, že mám přátele, práci, kde bydlet, kočku a taky co jíst. Že mám dvě oči a můžu je poulit na svět. Že můžu obdivovat jednoduchý věci a umění. Že se můžu učit. A že se můžu koukat na hvězdy, na nebe a věřit, že nad námi něco je - něco, co nám určuje směr, jako velikej kompas.


Nedokázala jsem to, ale zkuste se vystihnout v pěti větách. Jací jste. Co máte rádi a co neradi. A díky, že to čtete, jsem vděčná.

Kouzelná úsměvů síla

30. října 2018 v 12:48 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
Úsměv každému, pusu někomu, srdce jednomu. Taková roztomilá slovní hříčka, kterou nás krmily naše maminky, abychom byli k sobě laskaví a zároveň si vážili věrnosti. A přece se často odvracíme, a na toho druhého člověka se neusmějeme zpátky, protože: "je divnej" "moh by nás začít balit a to by bylo vážně trapný" "nechceme se dívat jak je starej, nemocnej a sám" Tyhle myšlenky asi proběhly hlavou už každýmu z nás. Někomu častěji, někomu míň, záviseje na zkušenostech. Neříkám, že i já jsem se nespálila, když jsem se snažila projevit ochotu a laskavost. Když jsem pomohla starému pánovi s kufrem po schodech, byl mi od něj nabídnut sex. To bylo nadmíru nevhodné. A nejspíš mě to přimělo starším pánům už s ničím nepomáhat. Jen snad těm opravdu roztřeseným dědečkům. Kamarádka Bára mi jednou řekla, že ona se usmívá jen na ženy. To je jistota. A děti, když jsou roztomilý.


Není ale škoda, že jsme si zvykli se na sebe vzájemně radši ani nedívat, natož se usmát? Že je nám to blbý a že máme pocit, že tím narušujeme soukromí toho druhého. Že když si někdo cizí sedne v tramvaji naproti nám, radši sklopíme hlavu, koukáme z okna nebo do telefonu? Ale můžeme si za to sami. Tenhle svět plný cizinců jsme si vytvořili mi. Každý jeden z nás přispěl svou trochou do mlýna. A dnes už se usmíváme jen na lidi, které známe nebo které chceme poznat. Nikoho nesoudím. Byla jsem to právě já, kdo řekl: "A proč bych se s nimi měla bavit, když už je v životě neuvidím? Jaký to má smysl? A taky o čem?" Pravdou zůstává, že někdy se stačí jen usmát a konverzace naskočí sama. Jindy vedeme monology jen proto, aby nenastalo trapné ticho. Moje babička říkala: "Úsměvem nic nezkazíš." A my všechny její vnučky jsme si říkaly: "Úsměvem si moc nepomůžu." (Už jsem zmínila, že jsme v rodině skoro samá děvčata?) Potíž je v tom, že oba tyto výroky jsou pravdivé. Kdo by řekl, že mu úsměv nepomohl v krizové situaci ani jednou, tak by lhal. Jsem si jistá, že minimálně jednou, jsem vůbec nic nevěděla na zkoušce. Ale usmívala jsem se a něco blábolila a dala to. Čistě jen za sympatie. A o tom je celý život. Každý, koho potkáte, vás vyhodnotí asi za třicet vteřin. Jistě, že jej v tuto chvíli zajímá čistě váš vzhled. Avšak úsměv, který vás rozsvítí, vás okamžitě zařadí minimálně do jedné skupiny - sympatická. A to je kolikrát víc, než když se o sobě dozvíte, že jste měla draze vypadající oblečení a upravené nehty. Někteří jsou na ty nehty hákliví. No, tam bych asi neobstála. Nehty si stříhám na krátko a většinou je nelakuju. Lakujou mi je tak maximálně kamrádky na dámské jízdě. Neustále se vymlouvám na to, že je to kvůli kytaře. A třeba vážně jo. Třeba ji jednoho dne zase vezmu do rukou a doopravdy už to nevzdám po první písničce. Vydržím a bude ze mě kytaristka. Hudebnice. Krásná představa. A teď zpátky na zem.


Teď od nás odešel pán kominík. Byl tu tak asi pět minut celkem? A řekl si o 750 Kč? Takovou práci bych taky brala. Ale důležité je, že jsem mu to prominula. Protože se usmíval a vypadal sympaticky. A vypadal, že ví, o čem mluví. No, tolik k síle úsměvu. Je nezměrná a nevyčíslitelná, i když tenhle pán ji vyčíslil celkem vysoko. To byl jen vtípek. Doufám, že si to pán nepřečte.


Rada na závěr? Usmívejte se, kdy se vám chce a na koho se vám chce… Stejně, jako to dělají malé děti, kterým je srdečně jedno, co se má a co už ne a řeknou vám bez cenzury, co si myslí. A rada druhá. Falešný úsměv je docela snadno poznat, takže když to tak zrovna necítíte, do úsměvů se nenuťte. Klidně si prožijte i jiné emoce a, až najdete sílu, usmějete se znovu. Jako když po dešti znovu vyjde slunce.
Kdo vám byl naposledy tolik sympatický, že jste se zkrátka museli usmívat??? Usmívající se

Momenty, které vyvolávají vzpomínky

27. října 2018 v 20:57 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
Vzpomínky. Vybavuje se mi dětství, smích a chuť nezralého ovoce, které jsme trhaly na zahradě. Vybavuje se mi svoboda, potkani jako domácí mazlíčci, imaginární kamarádi a dopisy v morseovce. Vybavuje se mi nekonečné nespoutané dobrodružství.

V čem ale kotví všechny tyto věci? V jakých momentech se nám vrací? Co zapříčiňuje, že pláčeme, když se cítíme dojatí, šťastní? Že se nám vybaví pocit, který se současnou situací absolutně nesouvisí? Co způsobí, že se člověk rozesměje na pohřbu, i když se cítí doopravdy smutný?

Moment, kdy se vracíte na místo z minulosti a je to tam stále stejné, jako si to pamatujete.
Moment, kdy ucítíte známou vůni, uslyšíte povědomou melodii.
Moment déja vu.
Moment, kdy se díváte do plápolajícího ohně.
Moment surového strachu, kdy se vám promítne celý život.
Momenty laskavosti a lásky dané i brané.
Momenty hlubokého nádechu a skoku (prvního kroku cesty).
Životní momenty absolutního štěstí a radosti, které nám doslova vezmou dech. (Vyznání lásky. Svatební den. Narození dítěte. Nečekaný úspěch.)

Napadají vás ještě jiné?Usmívající se

Už jsem dospěla do věku, kdy si vážím svých rodičů. Kdy miluju děti a ráda je učím všechno znát. Kdy mám kolem sebe pár blízkých přátel a úplně mi to stačí. Kdy jsem spokojená s tím, co mám a koho mám. Kdy si radostně užívám každý den strávený po svém - tvorbou, v přírodě, s neteří, s rodinou… A nepotřebuju vzpomínky k tomu, abych se dozvěděla, kam směřuji, nebo kým chci být. Už to vím. Už to vím nějakou dobu. Vzpomínky už mi slouží jen a pouze k zachycení pomíjivých okamžiků, k ohlédnutí za životem, jaký vedu, i k tomu uvědomit si co všechno mám a jak se mám!

Na závěr literatura:
Albus Brumbál moudře podotkl směrem k mladému Harrymu Potterovi: "Nestačí jenom prodlévat ve snách a zapomenout žít."
A hudba devadesátých let:
A česká skupina Lunetic zpívala: "Co se jednou stalo, s tím už neuděláš nic. Jen myšlenka ti zůstane a nic víc."

PS: Napsala jsem knihu a ještě není vydaná. Koukněte se na můj profil a hned pod tímto článkem najdete úryvek. Budu ráda za jakýkoliv názor, jaký na to budete mít - kladný i záporný.Mrkající

Rozprávky ze světa zaklínačů

24. října 2018 v 19:42
Zdravím všechny návštěvníky. Napsala jsem pár článků a teď nastal čas zase se trošku věnovat tvorbě. Těším se na vaše názory na další úryvek z mojí knížky a držte mi pěsti, ať brzy vydáváme. Trvá to. Hrozně Usmívající se... Tak tady je.

Uběhlo pár týdnů a my neučinili žádný zásadní průlom. Zjistili jsme jen, že ta věc v mé hlavě brání lokačnímu kouzlu a ruší mé spojení se Sylvií. Riley mi ochotně podával ruku a nechával mě čerpat z jeho sil. Ráda jsem ho držela za ruku a ráda jsem s ním touto cestou trávila čas. Vážila jsem si toho, že mi pomáhá a že je na mě milý. Žádný další čas jsme spolu už netrávili. Riley měl třikrát týdně trénink a já hodně spala.
S Davisem jsem navíc každý čtvrtek odpoledne sedávala v prázdné učebně a trénovala impresi. Začínala jsem v tom být stabilní. Byla jsem klidnější a vyrovnanější. Anebo to bylo možná tou únavou. Tím věčným odlivem energie. Zrovna jsem se jako náměsíčná loudala k učebně. Dveře byly zavřené. Zarazila jsem se s rukou na klice. Uvnitř jsem rozpoznala známé hlasy. Jeden patřil samo sebou profesoru Davisovi.
"A kdy se to stalo poprvé?"
Druhý hlas mu tlumeně odpovídal. "Bylo to až po osmnáctých narozeninách. Tím si jsem jistý."
Byl to Riley. Zněl rozčarovaně. Kopal do něčeho nohama. Byly slyšet pravidelné klapavé zvuky. Do toho tiché škrábání perem po papíru. Dokázala jsem si živě představit, že má Davis otevřený červený zápisník a čmárá si každou anomálii, která postihla jeho studenta.
"Nestává se to. Setkávám se s tím prvně. Aby se schopnost objevila takhle pozdě. Jinak odemykání není ničím výjimečné. Objevuje se poměrně často. Asi v každém padesátém případě u zaklínače. Častěji u inkubů."
"V rodové linii žádné inkuby nemáme," přerušil ho Riley. "Naše pokrevní linie je úplně čistá." Začal přecházet sem tam po učebně. "A to také není všechno. Nejde jen o zámečnictví. Ovládám počasí, občas. Přesněji jen déšť. Kdy začne a kdy skončí."
Zvuk pera se na okamžik vytratil. Dovedla jsem si představit Davise, jak jen sedí a zírá a snaží se odhadnout situaci. "Nemáte to pod kontrolou, nebo ano?" otázal se.
"Nejsem si jistý."
"Zajímalo by mě…věříte na osud?"
"Osud? Co je to? Nemyslím si, že bych měl nějaké předurčení. Spíš bych rád věděl, jestli se se mnou něco neděje. V mé rodině jsou přísná pravidla. Rád bych je všechna splňoval. Jedná se přece o bezpečnost."
"Ano. Znám vaše zaměření. I vašeho otce. Nepřímo. A co sestra? Stává se slečně Rebece také něco podobného. Dvojčata většinou bývají propojená, ne snad?"
"Ano, pane. Ale ne. Nic nezaznamenala."
"Potom mě napadá i jiná mladá dívka, se kterou by to mohlo souviset. Ale tomu vy neuvěříte…"
Cukla jsem sebou a omylem stiskla kliku. Dveře se se zaskřípěním pootevřely. Teď už jsem nemohla couvnout. Šťouchla jsem do nich a vešla do učebny.
Riley zmateně svraštil obočí a zastavil v půli kroku. Probodl mě pohledem ostrým jako břitva. A ztuhl jako socha. Trvalo to pár vteřin.
"Dobrý den," pozdravila jsem do ticha.
"Olivie. No konečně. Dnes nás čeká něco speciálního." Davis se zářivě usmíval a jeho špičáky vypadaly ostřeji, než kdy dřív. Vypadal, že má velmi dobrý den.
Riley vykouzlil chabý úsměv a protáhl se kolem mě ven z učebny. Dveře nechal otevřené.
"Ani si neodkládejte," Davis nasadil svůj proslulý úsměv. "Budeme pracovat venku."
Profesor ovládání magie chtěl, abych načerpala energii z přírody. Nikdy dřív jsem to nezkusila a nevěřila ve valný výsledek. Hlavou mi běžel rozhovor, jaký jsem vyslechla. Tiše jsme přešli školní pozemky a zastavili u lesa.
"To budeme jako meditovat?" Nejistě jsem přešlápla.
"V podstatě," protáhl zamyšleně.
Trochu mi to připomínalo naše první cvičení, až na to, že už jsem uměla víc. Tráva byla ještě vlhká z nočního deště. Davis si stáhl plášť a rozložil ho na zem. Usadila jsem se na něj do tureckého sedu a dala si dobrý pozor, abych ho neumazala. Dlaněmi jsem se opřela o zem.
Fungovalo to. Cítila jsem příliv energie. Vnímala jsem, jak mi proudí tělem. Jak mě naplňuje. Rozrušeně jsem vydechla. Bylo to úžasné.
"Hádám, že tím jsme asi měli začít,"zazubil se.
Cítila jsem se silnější a vyrovnanější. Navíc se udělalo hezky. Stála jsem v obývacím pokoji Silasova domu a nechávala slunce hřát skrze okna. Na chviličku jsem si dovolila na nic nemyslet. Slyšela jsem cinkání lžiček o hrnečky. Cítila jsem vůni kávy a cítila se jako doma. Pak jsem zaslechla Silasův hlas.
"Hranice se spojuje s konkrétní osobou nebo místem. Sylvie je s tou hranicí spojená určitě. Ale možná propojila i místo. To, kde to znala nejlépe. Co kdybyste si, vy dva, zajeli k domu Aurorových? Tam to totiž všechno začalo. Ber to jako terénní cvičení."
Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy Riley zakoulel očima. Taky jsem měla jisté pochybnosti.
"Jo," vzdychl Riley. "Vezmu Liv podívat se na ty ruiny. To určitě jen pomůže."
Silas mu věnoval podmračený pohled. Bylo vidět, že se mu Rileyho pohrdání autoritami ani trochu nelíbí.

Být bezděčný je báječný

21. října 2018 v 10:00
Dočetla jsem Princip Šaolinu a poprvé bych se s vámi ráda podělila o moudrost, jaké jsem byla svědkem. Říct, že jsem se ji naučila, by bylo příliš troufalé.


Kniha se soustřeďuje na rozhodování. Pan Moestl je prý docela bourák. Dlouhé roky žil v Asii a snažil se pochopit učení tamějších mnichů. Rozhodování jako takové se skládá ze sedmi kroků, tedy sedmi nadechnutí.

Vrátím se nejprve ke kořenům a rovnou k názvu článku. Cituji první věc, kterou jsem si poznamenala. "KDO CHCE VYUŽÍVAT SVÉ INTUICE, POTŘEBUJE, ABYCHOM TO VYJÁDŘILI SDĚLENÍM ZENU - DOSÁHNOUT STAVU ABSOLUTNÍHO VNITŘNÍHO PRÁZDNA." Být bezděčný potom znamená: "NIC NECHTÍT, NIC SI NEPŘÁT, NIČEHO SE NEOBÁVAT, NIC NESOUDIT, NIC NEPŘEDPOKLÁDAT A TAKÉ NIC NEODMÍTAT."

Pro emotivnější lidi je samozřejmě těžší tohoto vnitřního zenu dosáhnout. Matně si však pamatuji, že ve velkých chvílích - konkrétně během zkoušky z mikroekonomie, nebo při státnicích - jsem necítila vůbec nic. A jak to nakonec dopadlo v můj prospěch. Považovala jsem tento stav za apatii, ale byl to nejspíš zen. Teď už to vím a za to zjištění jsem opravdu vděčná.
Dále kniha hovoří o intuici - a toto téma jsem tady také již naťukla. Říká: "PRAVÁ INTUICE VŠECHNO OSTATNÍ VYPNE A ZÁROVEŇ VŠECHNO PŘIPOUŠTÍ. NIC NEMUSÍ BÝT, ALE VŠECHNO SE STÁT MŮŽE."

Na závěr jsem si odnesla dvě rady.
Rada 1: STAŇTE SE VZDÁLENÝM POZOROVATELEM SVÝCH ZÁLEŽITSTÍ.
Rada 2: FORMULUJTE SVÉ OTÁZKY VŽDY TAK, ABY SE DALY ZODPOVĚDĚT JEDNODUCHÝM ANO/NE. VŠECHNO OSTATNÍ JE NA NI, PROTOŽE VÁŠ POCIT V BŘIŠE (=INTUICE) JE POMOCÍ PŘI ROZHODOVÁNÍ, NIKOLIV KREATIVNÍM CENTREM.

Prosím, neberte tento článek jako způsob, proč si knihu nepřečíst. V ní je toho mnohem víc, než vám tu sděluji. Je vážně báječná. A každý si v ní najde to své. A já si zase přečtu další duševní výživu, která mě zaujala a to konkrétně: Průvodce pro vysoce citlivé lidi a Škola malého stromu… A asi se k té své ztracené intuici vrátím.
Mějte krásný den. Usmívající se

Padesát emocí za den? Žádný problém.

17. října 2018 v 19:25 | Kamila Kejmarová alias kreativistka
Ano jsem holka. Ano, mám ráda své vlasy. Ano, dokážu prožít padesát emocí každý den a nepočítat do toho všechno to dobrodružství, které zažiji ve snech. Ano, pamatuju si sny. To už s tím, že jsem holka, nesouvisí. Spíš s tím, že mě budí budík. A že spím na zádech. Kdysi jsem četla takový milý poznatek, že být holkou je skvělé i v tom, že nikdy nevíš, jakou náladu budeš mít za pět minut. (Odbočka, vím a chápu, že je teď období generové neutrality, a že tohle rozdělování věcí na "klučičí" a "holčičí" se vám třeba vůbec nemusí líbit, ale mně se zase nelíbí ta neutralita…)


Vždycky jsem stavěla na tom, že jsem emotivní. Koncipovala jsem to i do své knihy a promítla do hlavní hrdinky. Každá kniha je více či méně autobiografická, tak jsem si to tam prostě dala a vdechla několik svých vlastností a emocí někomu jinému, abych na ně nebyla asi tolik sama. (Tohle byla druhá odbočka.)

Na základce jsme nejednou psali své jméno a od každého písmena pak vymýšlely vlastnosti, které nás vykreslují. A protože je to celkem boží, tak to zkusím i teď a budu infantilní (jen maličko). Klidně mi do komentáře napište ty svoje.

K - kreativní
A - aktivní
M - milá
I - infantilní
L - lidská
A - atraktivní

To je teda vážně pitomost. Jednak se necítím atraktivní a netuším, jestli lidská je vůbec jako regulérní vlastnost, ale myslela jsem tím, že jsem soucitná a umím se vžít a ráda lidem radím, když se zeptají. Už jsem se odnaučila cpát každému svůj názor, když ho to nezajímá. Ještě, že nemám ve jméně V, to by tam muselo být, že jsem vlezlá. Nebo bych tam dala vtipná, to jsem taky, že jo.

Každopádně se tím necítím vykresleně a taky jsem smíchala emoce a vlastnosti a přitom naše emoce jsou to, co nám vytváří tyhle osobnostní rysy. A to není všechno. Klidně bych se dokázala hodit do krabičky podle charakteru, IQ, jazykových dovedností, nebo otevřenosti světu. To krabičkování ale hrozně brání nám. Řeknou ti: "Jsi cholerik!" A už se neptají, kdo tě naštval, nebo proč jsi vybuchla právě teď. Třeba jsi to v sobě dlouho dusila a tohle byla poslední kapka. Když pláčeš a nevíš proč, říkají, že jsi ubulená, ufňukaná, že nejsi dost silná. A když se schováváš za ironii, tak jsi arogantní. A nikdo neřeší, že máš nízké sebevědomí, nebo tě šikanovali a že utíkáš od toho být sama sebou, protože se bojíš, že to nebude fungovat.

Být emotivní není špatně. Není to rozhodně známka slabosti. A ani nic, za co byste se měli stydět. Horší, než cítit toho moc, je necítit nic. Těžko si pak představíte situaci. Těžko se budete řídit svým pocitem, když ho nebudete mít. Takže ahoj krabičko. Radši budu hysterka, urážlivá, uplakaná, budu se moc nahlas smát a budou mi rudnout tváře, když mi někdo složí kompliment. Ale budu to já. V dospívání zjišťujete, kdo jste. Udělejte si laskavost a po prozkoumání možností se staňte sebou. Buďte si sami sobě vzorem. Přijměte se a neposlouchejte tyhle řeči, jací máte být, a jakou část sebe byste radši měli skrýt.

Děkuju, a zase brzy ahoj!

Nejhorší vlastnosti na světě

15. října 2018 v 21:14
Kdo určuje tu tenkou hranici mezi dobrým a špatným? Kdo udává směr a módu toho, co se zrovna nosí. Co na srdci to na jazyku? Lež s chutí medu? Soucit, arogance, anebo apatie vůči okolnímu světu? Sama se nedokážu rozhodnout objektivně. Nemám ani tušení, jaké vlastnosti jsou opravdu ty ryzí a které se naopak odstraňují. A přitom bych v klidu dala do kupy seznam, co mně přijde v pořádku a co naopak ne.


Nesnáším puštěnou televizi po ránu. Nesnáším, jaký jsou lidi pokrytci. Jak s klidným srdcem činí druhým to, co nechtějí, aby bylo činěno jim. Nesnáším slepou touhu něco vlastnit (každý ji v sobě máme). Nesnáším, když nerozumím vlastní kočce. Nesnáším, jak se dokážu cítit smutná i šťastná v ten samý moment. Nesnáším tu rozpolcenost, která toho chce dělat strašně moc a v závěru neudělá nic. Nesnáším, jak si neumím uspořádat čas takovým způsobem, aby mi stačil. Nesnáším, když si lidi v jednom kuse na něco stěžují. Nesnáším davy a nesnáším být sama se sebou. Nemám ráda velká města. Nesnáším krutou upřímnost a snahu prosadit se. Občas je to jako stát na pódiu, kde se na vás nikdo nedívá. Kde všichni stojí otočení zády a vůbec je nezajímá, kdo jste. A u někoho se tohle zlomí. Lidé se začnou otáčet a najednou je zajímá každý váš krok. I tohle je děsivé.

Tahle neukotvenost v tom, co je správné a co ne - i ta je podle mého důležitá. Každý si tak najde ty správné lidi ve svém okolí, kteří zapadají do jeho koncepce vnímání světa. Kteří mají ty vlastnosti, po kterých touží, nebo které přinejmenším toleruje. A je to tak, jak to má být. Nic takového jako nejhorší vlastnosti totiž neexistuje.

Asi není úplně fajn, když pohrdáte autoritami, když jste arogantní, když nechcete něco podpořit jen z důvodu rebelie… Když jste nedochvilní, je to vážně k vzteku. Když jste vzteklí a náladoví a protivní, tak třeba jen toužíte po tom, aby vás někdo obejmul a pochopil. Když máte problém někomu odpustit, zřejmě nikdy to a ono neodpustíte ani sami sobě. A když jste upřímní tak, až to lidi bolí? Dřív nebo později se vám vyhnou ti, kdo to neunesou.

Nakonec se na každou špatnou vlastnost nalepí někdo jako náplast. Odpustí vám, nebo bude stejnej. A vy mu budete moci říkat příteli. Nikdo totiž nejsme tak hroznej, abychom si nezasloužili přátele.

A tak se chci svěřit. Ta moje za mě vážně špatná vlastnost je, že jsem šíleně nedočkavá a netrpělivá. S čekáním mám velké problémy. Mívám pocit, že mi život protéká mezi prsty, zatímco stojím na místě a hrozně bych si přála všechno držet ve svých rukách a ten čas si regulovat. Což je hloupost a vím to. Čas je jen vymyšlený pojem. Stejně mě ale často trápí nečinnost a nutnost čekat na výsledky… Tak a je to venku. A chci se polepšit. Chci se tomu trpělivému čekání naučit. A která je ta vaše, kterou na sobě vážně nedáváte? Usmívající se

Přeneseno z fantazií

13. října 2018 v 23:54
Rozhodla jsem se zabruslit trošku do představivosti a pobavit se s vámi o nadpřirozených bytostech a jejich umístění ve fantasy a scifi knížkách. Nejen proto, aby tahle stránka sloužila účelu, pro který byla vytvořena, ale i z důvodu, že mě zkrátka zajímá, jak jste na tom. Jestli vás baví nově vymyšlené nadpřirozené bytosti, klasika, nebo třeba ty zvláštnější, které vlastně taky někdo vymyslel, akorát ne úplně nedávno a teď už jsou vážně slavní - tím myslím třeba hobbity nebo mozkomory.
Začněme shrnutím, o čem všem vlastně moderní autoři tohoto žánru píší. Určitě mágové a kouzelníci všeho druhu. Začalo to nejspíš ještě před Harry Potterem. A kouzlení se stalo fenoménem, protože je prostě super. Taky se dost píše o upírech a vlkodlacích, kde oživení přišlo se ságou Stmívání. A myslím si, že jsou moderní i nekromanti, což jsou ale za mě taky tak trochu mágové. Co myslíte?
Odvěkým tématem jsou i elfové a trpaslíci. Obě docela sympatické rasy a každý má to svoje. Trpaslíci jako jeskynní lidé a elfové zase jako takoví indiáni. Na podobný styl je i Avatar. Snad tohle přirovnání nikoho neurazilo… Populární jsou i zombie, čemuž ale až tak úplně nerozumím. Jediné, co se mi o zombících líbilo, byla komedie Mrtví a neklidní, kde jsou nakonec nemrtví vnímáni jako kladné postavy a je to děsně vtipné. (Vážně, pusťte si to, až budete mít náladu na dobrou "parodii"!)
A nakonec superhrdinové a bozi a polobozi a démoni všeho druhu a celý ten svět komiksů a Marvelu. Pokud jde o Marvel, taky mám své favority. Kapitán Amerika, nebo Ultron to bylo vážně něco… Kterého superhrdinu máte nejradši? Nebo superhrdinku… i když těch je míň.
Uděláme si teď tedy takové menší shrnutí, co se týče magických a jiných nadpřirozených bytostí a nechám vás hlasovat, jaké máte nejraději. Není to marketingový tah. Jen by mě zkrátka a jednoduše zajímalo, co nejvíc táhne k pozornosti. A třeba se mi to bude hodit do nápadů k některé z příběhů. Usmívající se

Síla úhlu pohledu

11. října 2018 v 22:27
Jak vnímáte své dny? Ehm... Řeknu to jinak. Jak vnímáte každý svůj den? Snažíte se být pozitivní, nebo jej při prvním problému odsoudíte za blbec, a už se nesnažíte. Zkrátka den blbec. Stačí přežít do dalšího dne. Jedno ulítlé přísloví říká: Nechval dne před večerem. No a já bych spíš asi řekla: Nesuď den před večerem. Zkus si vychutnat každou minutu, která se ti na něm líbí. Obdivuj detaily. Způsob vnímání. Dva deníkové zápisy z téhož dne. Zkusíme můj včerejšek.

Včera byl příšerný den. Šéfka přišla do práce mnohem dřív, než chodí obvykle. Vynadala mi. Polila jsem si čajem nový svetr. Celý den byla spousta práce. Byla jsem tam dokonce o deset minut déle. Neměla jsem oběd, protože mi nechutnalo to, co jsem si donesla. Sestra mi odřekla fitko, a stejně jsem dorazila domů sotva pár minut před setměním. Tomáš zase neměl hlad, když byla hotová večeře, takže jsem jedla sama u televize. Nebaví mě kniha, kterou jsem rozečetla, tak jsem ji odložila a už se mi ani nechtělo nic tvořit. Šla jsem spát brzo.

ANEBO…

Včera byl dobrý den. Šéfka přišla do práce mnohem dřív, než chodí obvykle. Vysvětlila mi, co jsem udělala špatně, a pak jsme si povídaly. Ne o práci, ale jen tak. Polila jsem si čajem nový svetr a nenechalo to tam žádnou skvrnu. Celý den bylo spoustu práce, a hrozně rychle to uteklo. Doslova jako voda. Když jsem vše dokončila, byl akorát čas jít domů. Nechutnalo mi, co jsem si donesla na oběd, a ani jsem neměla hlad, tak mi to nevadilo. Ségra mi odřekla fitko, a já byla brzo doma. Večeři jsem měla předvařenou od předchozího večera, takže mi příprava nezabrala tolik času. Po třech dnech jsem konečně sesumírovala plánovaný článek na blog. Psala jsem jej, zatímco Tomáš ze zbytku čočky udělal polévku. Povedla se mu výborně. Nebaví mě kniha, kterou jsem rozečetla, tak jsem ji odložila a vybrala si jinou. Tentokrát to není příběh ale motivace. Tak jsem napnutá, jak se to bude číst. Šla jsem brzo spát.

Vždycky záleží na vašem úhlu pohledu. Jak se k věcem postavíte. Co si pustíte k tělu. Neříkám, že přemýšlím jen pozitivně. Občas jsem melancholická. Ale vlastně takovým tím optimistickým způsobem. Tak hezky se topím v pocitech, jestli mi rozumíte?

Mým nejoblíbenějším filmem je Lásky čas (About Time), což je rodinný film s prvky fantasy. Už nevím, proč jsem si ho vybrala. Bylo to silnější než já, řekla bych. Neumíme hýbat časem jako hlavní hrdina tohoto movie. Tak co nám zbývá? Asi musíme žít, jak nejlépe umíme hned napoprvé Usmívající se

Čas a (jeho) naplnění

10. října 2018 v 19:50
Žijeme v uspěchané době. Důležitější, než běžet pořád dál a neohlížet se, je však na chvíli se zastavit. Rozhlédnout se. Vybrat si. A vybrat si znovu. A žít tady a teď.


Čas je pro nás pro každého vyměřený. Čas je drahý. A nejdražší jsou ty momenty, kdy vůbec nevnímáš, že čas běží. Už si asi nevzpomenu, jestli mi to někdo řekl, nebo jsem si to někde přečetla. Nicméně ten, kdo by mi to býval řekl, by si to pravděpodobně sám někde přečetl. Takže na tom až tak nezáleží. V podstatě jde o to, že ty činnosti, kterým se máme v životě věnovat, v ideálním případě se jimi živit, nás jistým způsobem pohlcují. Nevnímáme během nich běh času. A cítíme se naplnění. Ponoříte se do té činnosti tolik, že necítíte potřebu dívat se na hodinky nebo kontrolovat mobil. Zkrátka jste. Tady a teď. V tom, co právě děláte. V tom co tvoříte. V tom co vnímáte.

Pro mě touhle nadčasovou činností bylo a stále zůstává právě tvůrčí psaní. Sednu si ke svému příběhu a píšu a píšu třeba několik hodin v kuse a k procitnutí mě donutí až hlad, nebo to, že na mě někdo mluví. Tímto chci poděkovat i svému příteli, že mě nechává tvořit a nevyrušuje… nebo mě ignoruje, to asi těžko říct, ale to ne, takové věci se neříkají. Prostě mě má tak moc rád, že mě nechává v klidu psát…Usmívající se

Nedávno jsem sdělila svému tátovi, že bych se chtěla stát spisovatelkou. Nechápal to. Nerozuměl, co to pro mě znamená. Přesto nebyl hrubý. A když jsem tomu dodala korunu tím, že jsem mu řekla: "Nebylo by hezké, kdybych se uživila tím, že si budu vymýšlet?" jen pokrčil rameny. Tím chci říct, že se můžeme najít v různých věcech, v různých momentech a činnostech. Vždycky tu budou ti, kteří vás nebudou chápat. A budou tu i ti, kteří chápat budou. Bude jich většinou míň. Ale ať děláte, co děláte, nikdy se to nebude líbit všem. A je to v pořádku. Ta rozmanitost je právě to, co z nás dělá lidi.
A abych nezůstala jen u jedné naplňující činnosti - nasbírala jsem si listy a už se těším, až se vrhnu na tempery a malování. Většinou mám víc barvy na rukou než na papíře, a já to tak mám ráda. A podobné jako malování - a stejně tak unášející - je pro mě pečení. Patlání těsta. Sušení ovoce. Recepty a zkoušení nového pro dosažení lepší chuti.


Všechny tyto věci mají jedno společné: jsou kreativní. A ač jsem si vždycky přála být kreativní ještě více. Umět tancovat, kreslit, hrát na kytaru…(a třeba jednou budu, kdo ví) tohle jsou prostě ty, které jsem si vybrala. Nenásilně. Nenutím se do nich. Jde to samo. A já jsem vděčná, že alespoň něco, protože strašně obdivuju všechny nápadité lidi, umělce, šikuly a kreativce.

Tak jaká(é) jsou ta(y) vaše naplňující činnosti??Usmívající se