svět Akademie

8. září 2018 v 22:01
Není svět jako svět... Zkuste si představit, že patříte do světa, který neznáte a ten, který znáte není nic pro vás. Nepatříte tam, tak nesmí být. Liv si přála být něčím zvláštní, dokud byla obyčejná... a jakmile začala zjišťovat, kdo skutečně je, toužila vzít svůj nudný obyčejný svět všemi deseti...leč bylo pozdě.

Dávám úryvek spíše ze začátku příběhu. V současnosti pro vás tvořím druhý díl a doufám, že první brzy vyjde jako kniha. Určitě vás budu informovat, jak to probíhá. Tak příjemné čtení a budu ráda za jakékoliv reakce Usmívající se

Objevil se přesně o týden později. A přesně v tu chvíli, kdy jsem ho přestala očekávat.
"Nazdar," pozdravil, a vypadal trochu rozpačitě, když vyšel zpoza stromu.
Seděla jsem v tureckém sedu u rybníka a zírala na nehybnou vodní hladinu. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem byla za školou. Kromě nás tu nikdo nebyl. Zarazil se, když uviděl moji tvář.
"Trvalo ti to. Nechal jsi mě v tom pěkně vykoupat."
Bezděčně jsem zatnula pěsti, aniž bych se na něj podívala. Netoužila jsem být zmatená, ještě čtením jeho výrazů tváře.
"Pokud se chceš koupat, klidně si tam skoč," pronesl sarkasticky.
"Nechytej mě za slovo."
Žasla jsem nad jeho drzostí. Nebyl tu snad od toho, aby mi pomohl se s tím vyrovnat?
"Nemám na starosti jen tvoje narozeniny."
Jeho hlas byl hrubší a autoritativnější, než jsem si ho pamatovala. Prudce jsem zamrkala, abych se srovnala s tou náhlou změnou. Konečně jsem na něj pohlédla.
"Hádám, že si o tom chceš promluvit," řekl pomaleji a sedl si do trávy asi metr ode mě.
"Copak nečteš moje myšlenky?" ujelo mi.
"Ne to ne," vyvrátil to a v koutku mu pobaveně cuklo.
Úžasné. Byla jsem mu pro smích. Na druhou stranu to byla dobrá zpráva.
"Smíme si popovídat jinde?" pronesl tišeji.
Bez rozmyslu jsem přikývla.
Následovala jsem ho a s každým krokem ve mně vzrůstala nervozita. Neznala jsem ho. Cítila jsem však, že se mu můžu svěřit. Že mě pochopí. "Skoro se nám vyplavil byt a můj narozeninový dort vzplanul," vyhrkla jsem
"To vím," řekl melodicky, ale jeho tón byl vážný. "Vypadá to, že budeš možná umět ovládat energie."
Prodírali jsme se stromovím a po chvíli stanuli na louce. Byla to mýtina téměř dokonale kulatá. Vůbec jsem o tomto místě nevěděla. Bylo perfektní. Pokynul mi, abych se posadila. Sedla jsem si do tureckého sedu do trávy a vlasy si přehodila přes jedno rameno. Usadil se naproti mně. Byl oblečený v černé košili a elegantních černých džínech a měl vysoké šněrovací boty. Tmavé vlasy mu dnes napůl padaly do obličeje a napůl trčely do všech stran. Vypadal zatraceně dobře. Oceňovala jsem, že jsme měli v tom čtení myšlenek jasno. A že to nedělá.
"Jsi hodně emotivní," promluvil.
Pravděpodobně mě přistihl, že na něj zírám. Perfektní začátek. Do tváří se mi začala hrnout krev. Zabodla jsem pohled do trávy mezi námi. Neutrální bod.
"Potřebuješ se naučit udržet své pocity pod kontrolou."
Upřeně na mě pohlížel.
"Zajímá mě ta energie. Jak funguje?" dostala jsem ze sebe.
Jeho oči se do mě propalovaly. Uhnula jsem pohledem, a tam, kam dopadl, se tráva změnila v prach. Tváře mi zahořely trapností. Riley nadzvedl ruce a sepnul je za krkem. Dokončil ten tah a protáhl se. "Ve tvém případě je zřejmě impresivní."
Vážně na mě pohlédl.
"Impresivní?" zopakovala jsem.
"To znamená, že vychází z tebe. Uklidni se."
Maličko se odtáhl. Zhluboka jsem se nadechla a znovu vydechla. "Většina zaklínačů čerpá energie z přírody. Z okolí. Je to víc bezpečné. Zní to sice jako klišé," řekl, "ale pro začátek zkus hluboký nádech a výdech. Udržuj se v klidu. Nenech se rozčílit."
S očima přilepenýma k zemi, jsem vyslovila to, co mě děsilo v posledních dnech nejvíc. "Co když to nezvládnu?"
Strčila jsem si pramen vlasů za ucho.
"Tvé schopnosti se stopnou a nebudou nějakou dobu sílit, a potom už nastoupíš na Akademii a tam se naučíš ovládat…" zarazil se a plácl se dlaní do čela. "Ksakru! Zapomněl jsem tvůj přijímací protokol. Donesu ti ho. Brzy," slíbil.
Vzhlédla jsem k němu a on se nesměle usmál. Byl to první úsměv, který jsem u něj viděla a pravda byla, že byl více než přitažlivý. Při tom uvědomění jsem se odvrátila. Zrudly mi tváře a mozek začal vypovídat službu. Zatvářil se znuděně. Vstal a oprášil si džíny. Chystal se zase zmizet.
"Počkat," vyhrkla jsem a postavila se. "Takže existují i upíři a vlkodlaci?"
Rozesmál se na celé kolo. Nebyl to však šťastný smích.
"Jen jsem se zeptala," zamumlala jsem popuzeně a tváře mi opět zrudly.
"Ne," řekl, když se konečně přestal smát. V koutcích mu stále pobaveně cukalo. "Ale jsou tu i jiní," přiznal po chvíli a úsměv se vytratil.
Probodával mě pohledem, dokud jsem k němu nezvedla oči. Teď byl úplně vážný. V jeho tmavozelených očích bylo něco, co jsem nedokázala zařadit. Vztek? Strach? Instinktivně jsem couvla. "Temní zaklínači," řekl konečně. "Přesněji se jim říká Inkubové." Na moment zaváhal, a pak se povrchně usmál. "Vlastně jsou dost podobní upírům."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 10. září 2018 v 9:55 | Reagovat

Hm,chlap s dlouhými vlasy a ve vysokých botách?:) budu ráda za další úryvek :D :D

2 kreativistka kreativistka | 10. září 2018 v 18:45 | Reagovat

[1]: haha :D to jsem ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama