Střípek z knížky aneb třeba vám to časem začne dávat smysl

19. září 2018 v 20:15
Nastal čas na něco magickýho... na střípek příběhu... na zlomek něčeho, co pro mě znamená strašně moc. Ze začátku bylo opravdu hodně těžký sdílet tenhle můj vnitřní svět - svět, kterej jsem si vymyslela. Vysnila. Teď je to snadný jako dýchání. Už se nechci schovávat. Chci, aby to bylo viděno a čteno.

Vím, že je to asi dost zmatečný, když vám to sem házím páté přes deváté a ty kousky na sebe vůbec nenavazují. Ale i tohle jsem já. Taková moje osobní teorie chaosu. Pro někoho možná nepochopitelný, ale mě se v takovým prostředí tvoří úplně nejlíp.

Napište mi, jak se vám to líbí nebo nelíbí, jo? Mrkající
XXX
Druhého dne k žádné seanci nedošlo. Vyhledal mě Davis se svým červeným notesem a názorem, že je čas na další lekci. Oznámil mi, že ředitel musel neodkladně na jednu ze svých cest. Volali mu z Obrany. Tahle Obrana byla něco jako ambasáda a zaklínačská mafie v jednom. Veškeré konané akce byly přísně tajné, takže si vlastně nikdo, kdo nebyl zasvěceným, neuměl představit, co všechno dělají. Na zbytek mých otázek Davis jen krčil rameny a obratně měnil téma. Nejvíce se mu líbilo strhávat řeč ke mně. K mým schopnostem, pocitům a síle.
Být impresivní bylo jako být levák za války. Bylo to obdivuhodné, ale odstraňovalo se to. Tento typ magie nebyl bezpečný. A navíc Davis prohlašoval, že jen málokdo dokáže impresi skutečně ovládnout - nezabít se. Ale patrně ve mně viděl něco víc. Něco, co jsem neviděla ani já ani nikdo jiný. Podle něho jsem byla "nadmíru nadaná". Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen hezčí výraz pro křížence či genetickou modifikaci. Každopádně jsem byla první svého druhu. Neuměla jsem si vysvětlit, jak je to možné, ale docházela mi jedna věc. Inkubové a Zaklínači studovali spolu a zvlášť. Ve dne a v noci. Prakticky se nepotkali. Nekřížili se. Záhadou zůstávalo, jak se moji biologičtí rodiče seznámili.
Uvažovala jsem o tom i na další lekci. Vyslala jsem ohnivou kouli proti bariéře, kterou Davis vytvořil proudem energie. Odrazila se a narazila mi do hrudi. Upadla jsem, ale nezapálila se. Hmota se spojila s tělem. Dopadla jsem na lopatky a medailon mi přistál v dlani. Vlasy jsem měla rozhozené po podlaze a popadala dech. Sevřela jsem chladný kov v prstech.
Octla jsem se v jiném čase. Akademie se topila ve slunečním světle a v přízračné mlze. Sluneční paprsky olizovaly nejvyšší věž. Byl podvečer. Sylvie stála naproti inkubovi s černýma očima a průsvitnou pletí.
"Řekni mi, jak je možné, že můžeš na světlo."
Byli u sebe tak blízko, že cítila v obličeji jeho dech.
"Řeknu," slíbil a usmál se. "Rozluštil jsem to."
"A co?" chtěla vědět. Chtěla aspoň tušit. Vždy byl tak tajemný.
"Nejsem si jist, že ti to řeknu právě teď." Sklouzl pohledem k jejím ústům.
Podvědomě si olízla spodní ret. Tváře jí zrůžověly. Vrátil se k jejím očím.
"Bude tě to něco stát."
Pak ji políbil.
Davis mi pomohl na nohy. Sen nebo skutečnost? Profesor ovládání měl oči vykulené. Zíral skrze mě. Zuřivě psal do notesu. "Co to bylo?" ptal se. "Co jsi právě viděla?"
Sevřela jsem v dlani medailon a čekala, že uvidím něco dalšího. Nic se ale nestalo. Zastrčila jsem si šperk pod tričko a s chatrným úsměvem se vydala pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VerčaHessy VerčaHessy | 20. září 2018 v 10:12 | Reagovat

To,že jsou ty úryvky zveřejňovány v různém pořadí je právě originální :) alespoň mě to donutí víc přemýšlet nad dějem a ne jenom překliknout na předchozí článek,kde je minulá kapitola :) a komu se to nelíbí,může si to všechno vytisknout a poskládat za sebou :D

2 Kreativistka Kreativistka | 20. září 2018 v 21:45 | Reagovat

Nejspíš by to byly složitý puzzle :D Ale máš pravdu...má to být spíš ochutnávka, než abych všechno vyklopila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama