Chumli chumli nálada

22. září 2018 v 11:30
Nadechni se a začni od začátku… Kdo pozorujete mou tvorbu, zřejmě už jste si všimli, že strašně ráda začínám od prostředka, od konce, nebo časem změním téma. Dnes to však bude jiný. Slibuju. Anebo radši neslibuju… zvyk je železná košile.
Začnu tím, že vám vysvětlím, co tahle podzimní chumli nálada vlastně obnáší. Někteří už možná tušíte. Něco to má společného s podzimem, únavou a dekami a chumláním do nich a do svetrů a touze po pohodlí.
Nejspíš si nepamatuju, kdy to začalo. Asi jsem se to naučila od své mámy. Častokrát jsme si braly deku, když jsme společně koukaly na televizi nebo si četly. A děláme to dodnes. Jen už ne tak často, ale stále stejně rády. No, mým snem je jednou předčítat mámě příběh z mé knihy tak, jako ona předčítala tolik těch příběhů mněNevinný - tedy nám… mám dvě sestry a narodily jsme se všechny rychle po sobě, a když už jsme vyrostly z té dívčí války, začaly jsme si naslouchat a staly se sobě přítelkyněmi. I když jsme každá jiná. (Teď dokonce máme úspěšně i každá jinou barvu vlasů.) Bylo to asi i tím, že u nás doma bylo vždycky tak chladno. Dům izoloval a byla uvnitř zima i v létě. Naše mamka zastávala názor, že když tam vydržíš ve svetru, nemusí se přitápět. A tak jsme topili sotva pár týdnů v roce a zbylej studenej zimní čas se chumlaly do peřin a dek, do svetrů… jedly polívky a pily čaje. A nic nám nescházelo.
Ten zvyk jsem si uchovala dodnes. Často se stane, že Tom chce zatopit a já říkám, že nemusí, že není zima, že si radši vezmu deku. Pokud tedy netopíme v krbu. To mě vždycky fascinuje. Ten žár. Ty zvuky. To, když vylezu zmrzlá z koupelny a nahá si stoupnu před sálající kamna. Ten pocit, kdy se ti rozpaluje kůže a teplo ti proniká do svalů, do kostí i do srdce. A je ti takové horko, že ti zrudnou tváře. Dřív jsem to rudnutí tváří nesnášela. Nutno podotknout, že jsem byla plachá holčička (a občas ještě jsem) a téměř vše mě vyvedlo z míry. Nejvíc, když se se mnou nějaký kluk snažil flirtovat, to jsem vždycky byla rudá a neschopná slova… No, přešlo to, naštěstí. A doufám, že až budu mít jednou dceru, nebude takovej jelimánek a bude odvážná. A když ne, řeknu jí to, co říkal otec Amélii v Deníku princezny (Bože, miluju ten film!).
Odvaha není nedostatek strachu, ale uvědomění, že je něco důležitějšího než strach.
A budu doufat, že to pomůže. Nebo že z té ostýchavosti jednoho dne vyroste tak, jako já. Pro upřímnost - trvalo mi to 3 roky v dramaťáku a rok na rétorice. Ale stálo to za to. A taky je to přesně to, co se snažím omílat. Strach je tady jako náš neviditelný soupeř a my proti němu musíme bojovat. Čelit mu. Postavit se mu a neprojevit slabost. Anebo si jej nechat a čerpat z něj poznání, protože některé strachy jsou více než oprávněné. Zejména strach o dítě.
Mami děkuju, a snad pochopím jaké to je tolik milovat a tolik se bát v ten samý moment.
Nezbývá, než se zeptat, jestli se taky rádi chumláte do dek, mazlíte s polštáři, nebo máte nějaké jiné roztomilé zvyklosti, o které byste se chtěli podělit??!Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VerčaHessy VerčaHessy | 22. září 2018 v 11:49 | Reagovat

Ahoj, mám také ráda podzim a zimu a obrovské svetry :)) Dek mám doma plno i polštářů,ale ráda se tulím k plyšovému divočákovi,kterého jsem dostala od táty, když mi bylo 10 :DD a pořád je pěkný :)

2 Kreativistka Kreativistka | 24. září 2018 v 21:18 | Reagovat

[1]: To je roztomilý :) Já měla takhle od táty pštrosa, ale byl už strašně rozdrbanej, tak ho mamka dala na hraní psům... a už je v Pánu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama