Září 2018

Čarodějnictví

30. září 2018 v 12:32
Rodina z matčiny strany tíhne k duchovnímu životu. Se sestrami jsme byly vychovávány s vírou v lidskou duši, v osud, v reinkarnaci a nesmrtelnost duše. Tíhla jsem k vesmíru a k paranormálním jevům. A měla jsem intuici…prej.

Sama si na ty časy příliš nepamatuju, spíš asi z vyprávění. Bylo mi čtyři nebo pět let. Chodila jsem za svou tetou, mamkou, nebo babičkou a ruce jsem natahovala před sebe Dlaněmi k nebi a říkala - Moje intuice mi říká… Jedenkrát jsem měla pocit, že jsem viděla anděla, když moje mladší sestra zakopla na okraji silnice, kde byl dolů sešup ze skály. Zůstala viset ve vzduchoprázdnu. Nespadla. A párkrát jsem viděla "příšeru". Samozřejmě nemůžu říct, jestli to bylo opravdové, nebo jen dětská představivost. Bála jsem se. A tehdy jsem řekla, že už nechci. Rodina se mě párkrát na intuici ptala a já mlčela. A ono to přestalo.

Asi o deset let později jsme se nicméně přidaly ke zbytku rodiny a k výkladu Tarotu a k hodu kostkou známému jako I-ging (čti I-ťing). Občas jsem karty osudu vyložila i někomu jinému než sobě. Neumím propojovat souvislosti a karty vám ani neřeknou všechno. Spíš naznačí, jestli směr, kterého se držíte, je pro vás ten správný. Řeknou vám, kdy máte počkat, kdy se vydat vpřed, jakpožádat o splnění svého snu a jak rychle nebo opatrně postupovat.

Vždycky mi to připadalo dost zajímavé. Nicméně domů jsem si žádné "čarování" nepořídila. Teď nedávno jsem byla navštívit babičku a nějak jsem cítila, že se potřebuju zeptat na cestu, něčeho většího než jsme my. Vesmíru. Vyšších sil. A náhodou se k tomu nachomýtla i moje dvanáctiletá sestřenice. S fascinovaným výrazem ve tváři poslouchala, jak jí babička povídá o "vyšším já". A je pohlcena. Další čarodějka. Další generace důvěřivců.

A I-ging je spíše o energiích, o numerice a o pospolitosti. Píše o pocitech, které budeš mít, až se budeš vydávat svou cestou. Abys poznal, že je to ona. Odkrývá slova jako přijetí, pokrok, stagnace a překážky.


Oboje to funguje tak, že musíš myslet na to, na co se chceš zeptat. Babička často používala jen větu: Co potřebuju vědět? A to je taky super. A u karet cítím takovou zvláštní přitažlivost. Teplo u té, kterou si vyberu. U I-gingu zase brnění v konečcích prstů, když hodím kostkou. A pak s pokorou přijmu, co mám vědět. Vyložím si to. A občas poznám, že to bylo myšleno jinak, až se začne osud naplňovat.

PS: Omlouvám se za případné chyby ve vysvětlování. Nejsem prosík. Tyhle síly chápu po svém. A doporučuju podívat se na film Pod Toskánským sluncem, jestli jste neviděli. Učí nás tam, že to, co si přejeme, se nám splní, jen ne vždycky tak, jak bychom čekali. Někdy si své přání vyložíme po svém a úmyslně si výklad pozměníme k obrazu svému. A proto si ráda výsledky Tarotu i I-gingu fotím. A zpětně si uvědomuju, co jsem si vyložila jinak, než jak se to nakonec seběhlo. A nikdy nejsem zklamaná, jen překvapená, jakým způsobem k nám vesmír hovoří.

Nechali jste si někdy vykládat karty, číst z ruky, nebo jste dokonce byli u věštkyně? Napište mi o tom. Jakýkoliv styk s magií mě zajímá. Usmívající se

Těšení se

28. září 2018 v 10:33
Těším se. Těším se, že začnu číst novou knížku z knihovny - Z vůle Luny. Těším se, až se poprvé po létě zatopíme v krbu a přitáhnu si tam křeslo, uvelebím se a budu se dívat do plamenů a nahřívat se a sbírat síly. Těším se, až si budu louskat vlašské ořechy, které nám strom nadělil přímo na terasu. Těším se, že upeču štrúdl. Že si usuším první jablečné křížaly. Těším se, až se budu proplétat pražskými uličkami a nakupovat vánoční dárky. Těším se, že se budu během toho zastavovat v malých rodinných kavárnách a jíst čerstvě upečené sušenky a pít horkou čokoládu, horký mošt a svařák. Těším se, že strávím den s rodinou. Že budeme venku. Že si budu hrát se sestřenicemi. Že uvařím další dýňovou polévku. Nebo že se budu nalejvat burčákem na Karlštejnském vinobraní.

Vždycky je spousta věcí, spousta maličkostí, na které se můžeme těšit. Dřív jsem se netěšila ráda. Bála jsem se, že budu zklamaná, když se nějaký detail nestane přesně podle mých představ. Ale i zklamání je součástí našich životů a nikdy není tak velké, aby nám mohlo zabránit dál snít a dál se těšit.

Baví mě listovat si v mých vlastních starých denících. Pozorovat, jak jsem se měnila a vyvíjela v průběhu věků. Nelituju ničeho. Toho jaká jsem byla, toho jaká jsem ani toho, jaká třeba jednou budu. Život si má žít každý pro sebe. Pro svoje nejbližší. Ale hlavně pro sebe.


Nemusíš studovat vysokou, když to chce tvoje máma. Nemusí z tebe být právník nebo ekonom, když si to přeje tvůj táta. Nemusíš chtít víc, než máš. Nemusíš chtít mít spoustu peněz, velký dům a luxusní auto. Proč dávat věcem přívlastky, když stačí mít peníze, dům a auto? Nemusíš žít v materiálním světě. Nemusíš kupovat značkové oblečení, anebo klidně jo, když ti to udělá radost.


Asi každý z nás chce někým být, někým se stát, něco dokázat. Máme naděje a sny. A pro ty to stojí za to. Na ty se můžeme těšit. Vložit do nich úsilí. Vyloučit selhání. A nemít strach. Vím, že to někdy nevyjde. Některé sny nám nemusejí být přány. Ale ten pocit, že jsme to zkusili a udělali pro to všechno, nám už nikdo nevezme. Pak můžeme mít jiný sen. A prosím, když se vám něco nepodaří, snažte se nevyčítat si to. Není to vůči vám samým fér. Já třeba stále neumím pořádně řídit. Mám z toho až iracionální strach a je to směšný. Pro někoho je to to nejsnazší, co se kdy naučil.


Jde o to, že každý z nás je jiný. Každému jdou jiné věci. A neříkejte, že vám nejde nic, protože každý jsme v něčem dobrý - ať už je to upravování interiéru, zahradničení, hudba, sport, vztahy s lidmi… nebo něco jiného.

Vnímej se a buď vnímán okolím.
Buď teď a tady.
Najdi to, co doopravdy chceš.
A těš se.


Na co se těšíte právě dnes? Usmívající se

Kouzlus mimózus

25. září 2018 v 21:19 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
Rozhodla jsem se využít tohoto mimózního tématu, a představit vám svou tvorbu (pro ty, kteří ještě neměli tu čest). Snad to nebude moc mimo mísu.
Poprvé, když se mě dotkl tvořivý duch, byla jsem jen malá holka. Bylo mi třináct a nejvíc ze všeho mě zajímaly způsoby, jak přesvědčit moji starší sestru, aby si se mnou hrála. Jednou mi se zcela vážnou tváří řekla, že si teď se mnou nebude hrát, protože píše příběh. A ať to zkusím taky. S postupem času mi její slova začala měnit můj černobílej svět. Začalo mě to neskutečně bavit a inspiraci jsem shledávala v čemkoliv. Nakonec to byla jazyková bariéra, co mě zarazilo. Zjistila jsem, že nejsem dost schopná popsat obrazy, které vidím (a to si čtu sama od osmi).
No, tak jsem četla víc a sledovala slovosled, obraznost jazyka a přirovnání. Ta se mi líbila ze všeho nejvíc. A protože miluju fantasy a nadrealitu, začala jsem se věnovat tomuto žánru. Ze začátku to bylo těžké - skládat všechny kousky příběhu k sobě tak, aby dávaly smysl... Až do poslední chvíle jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu jsem dokončila knižní příběh, a ač není dlouhý, myslím, že není jednoduchý... Nikdy to není jednoduchý - s něčím začít a dotáhnout to do konce.
A když končíš, máš přemýšlet, proč jsi začal.
Kdyby moje sestra tehdy neřekla ta slova, nejspíš bych nikdy nezačala.
Náš život tvoří okamžiky, kdy se rozhodneme někam mířit, kdy se rozhodneme soustředit se. Dozrát. Kdy se rozhodneme, kým chceme být.
A dalším krokem je jít s tím ven. Vzít něco, co je vám tak blízké a dát to ostatním k hodnocení. Smířit se s kritikou. Rvát se, když si někdo špatně vykládá vaše slova a věty. A? To nejhezčí, co vás potká, bude, že vás někdo pochválí a nebude to vaše máma, jen proto, že je vaše máma a čeká se to od ní. Bude to třeba i někdo, koho vůbec neznáte. A to potěší o to víc. Protože tenhle člověk to nedělá proto, aby vás nezranil. Dělá to proto, že sám chce. A je to možná tím, že je to prvotina a učím se na ní a dost dobře nevím, co s ní bude. Ale je pro mě něco jako dítě. Nechci ho dát. Chci se za něj prát. Je to něco, v co věřím víc než v sebe. Pokud vás tato slova zaujala, podívejte se, co vlastně píšu a pokud máte rádi fantasy, tak doufám, že se vám bude líbit i to mé.
A pro ty, kteří už mě sledují a podporují. Strašně děkuju za to, že jste a že mě motivujete, abych se tím jednoho dne prokousala.

Energie

24. září 2018 v 21:44
Drazí čtenáři, věříte na zázraky? Na osud? Na okamžiky, kdy se rozhodneme setrvat, nebo se dát jinou cestou? Existuje vědecká teorie, která chápe nás jako magnety a naši mysl jako přitažlivou sílu, která k nám poutá události, lidi a věci. Řekla bych, že jsou dva druhy těchto "věcí" a sice ty, které nám sami spadnou do klína a ty, o které usilujeme, snažíme se - vyvíjíme tlak, toužíme a potácíme se dlouho, než se dostaneme k cíli. Toho druhého typu jsem si vždycky vážila víc. Ze sebe jsem pak měla ten nejlepší pocit, že jsem se tak dřela. Ale o tom teď psát nechci…
Tuhle teorii PŘITAŽLIVOSTI natočili i jako film s názvem Tajemství… Bylo to celkem dost populární, takže to nejspíš znáte. Mimo jiné se tam mluví o tom, že člověk je odrazem svých myšlenek a emocí. A asi i jo. (Nechci vám tím vymejvat mozek, nebojte. Brzo se dostanu k jádru pudla!) Usmívající se
Každý známe ty dny, kdy si jedeme po duze na našem růžovým jednorožci a nic nás nerozhází (při týhle větě nemůžu nemyslet na Pink fluffy unicorn, což je písnička, kterou mi pustili kamarádi v pátek…hm…pěkně děkuju. Kdo ji neznáte, tak si ji v žádným případě nepouštějte, protože to je doopravdy vymejvárna!). A taky ty druhý dny, kdy nám někdo řekne jen malou výtku a nám se hned chce brečet. O čem ale chci skutečně mluvit, je tvorba.
V současnosti už píšu druhý díl Akademie a vkládám do toho, stejně jako do prvního dílu, spoustu emocí. Vlastně celé své nitro. Snažím se prožít si každičký pocit hlavních hrdinů. Cítit danou situaci tak, jako oni. Abych ji nezlehčovala, ani přehnaně nedramatizovala. A ono to funguje. Usmívající se
Zdá se mi, že k sobě přitahuji podobné situace. Podobné emoce jako ty, o kterých zrovna píšu. Fascinuje mě to i děsí. A třeba si to jen nalhávám?! Dokonce se mi stalo, že jsme s přítelem vedli podobný spor, o kterém jsem psala a měla jsem zvláští… hodně divnej… pocit. Takový deja vu. Jako kdybych to už zažila. A taky že jo… ve své knize.
A tak se chci zeptat vás ostatních, co něco píšete, jestli se vám to taky stává? Že se položíte do příběhu takovým způsobem, že přitahujete situace jako z knihy (tedy až na ty fantaskní prvky - to musím zaťukat)? Cítím se trošičku jako magor. Překvapený

Chumli chumli nálada

22. září 2018 v 11:30
Nadechni se a začni od začátku… Kdo pozorujete mou tvorbu, zřejmě už jste si všimli, že strašně ráda začínám od prostředka, od konce, nebo časem změním téma. Dnes to však bude jiný. Slibuju. Anebo radši neslibuju… zvyk je železná košile.
Začnu tím, že vám vysvětlím, co tahle podzimní chumli nálada vlastně obnáší. Někteří už možná tušíte. Něco to má společného s podzimem, únavou a dekami a chumláním do nich a do svetrů a touze po pohodlí.
Nejspíš si nepamatuju, kdy to začalo. Asi jsem se to naučila od své mámy. Častokrát jsme si braly deku, když jsme společně koukaly na televizi nebo si četly. A děláme to dodnes. Jen už ne tak často, ale stále stejně rády. No, mým snem je jednou předčítat mámě příběh z mé knihy tak, jako ona předčítala tolik těch příběhů mněNevinný - tedy nám… mám dvě sestry a narodily jsme se všechny rychle po sobě, a když už jsme vyrostly z té dívčí války, začaly jsme si naslouchat a staly se sobě přítelkyněmi. I když jsme každá jiná. (Teď dokonce máme úspěšně i každá jinou barvu vlasů.) Bylo to asi i tím, že u nás doma bylo vždycky tak chladno. Dům izoloval a byla uvnitř zima i v létě. Naše mamka zastávala názor, že když tam vydržíš ve svetru, nemusí se přitápět. A tak jsme topili sotva pár týdnů v roce a zbylej studenej zimní čas se chumlaly do peřin a dek, do svetrů… jedly polívky a pily čaje. A nic nám nescházelo.
Ten zvyk jsem si uchovala dodnes. Často se stane, že Tom chce zatopit a já říkám, že nemusí, že není zima, že si radši vezmu deku. Pokud tedy netopíme v krbu. To mě vždycky fascinuje. Ten žár. Ty zvuky. To, když vylezu zmrzlá z koupelny a nahá si stoupnu před sálající kamna. Ten pocit, kdy se ti rozpaluje kůže a teplo ti proniká do svalů, do kostí i do srdce. A je ti takové horko, že ti zrudnou tváře. Dřív jsem to rudnutí tváří nesnášela. Nutno podotknout, že jsem byla plachá holčička (a občas ještě jsem) a téměř vše mě vyvedlo z míry. Nejvíc, když se se mnou nějaký kluk snažil flirtovat, to jsem vždycky byla rudá a neschopná slova… No, přešlo to, naštěstí. A doufám, že až budu mít jednou dceru, nebude takovej jelimánek a bude odvážná. A když ne, řeknu jí to, co říkal otec Amélii v Deníku princezny (Bože, miluju ten film!).
Odvaha není nedostatek strachu, ale uvědomění, že je něco důležitějšího než strach.
A budu doufat, že to pomůže. Nebo že z té ostýchavosti jednoho dne vyroste tak, jako já. Pro upřímnost - trvalo mi to 3 roky v dramaťáku a rok na rétorice. Ale stálo to za to. A taky je to přesně to, co se snažím omílat. Strach je tady jako náš neviditelný soupeř a my proti němu musíme bojovat. Čelit mu. Postavit se mu a neprojevit slabost. Anebo si jej nechat a čerpat z něj poznání, protože některé strachy jsou více než oprávněné. Zejména strach o dítě.
Mami děkuju, a snad pochopím jaké to je tolik milovat a tolik se bát v ten samý moment.
Nezbývá, než se zeptat, jestli se taky rádi chumláte do dek, mazlíte s polštáři, nebo máte nějaké jiné roztomilé zvyklosti, o které byste se chtěli podělit??!Usmívající se

Střípek z knížky aneb třeba vám to časem začne dávat smysl

19. září 2018 v 20:15
Nastal čas na něco magickýho... na střípek příběhu... na zlomek něčeho, co pro mě znamená strašně moc. Ze začátku bylo opravdu hodně těžký sdílet tenhle můj vnitřní svět - svět, kterej jsem si vymyslela. Vysnila. Teď je to snadný jako dýchání. Už se nechci schovávat. Chci, aby to bylo viděno a čteno.

Vím, že je to asi dost zmatečný, když vám to sem házím páté přes deváté a ty kousky na sebe vůbec nenavazují. Ale i tohle jsem já. Taková moje osobní teorie chaosu. Pro někoho možná nepochopitelný, ale mě se v takovým prostředí tvoří úplně nejlíp.

Napište mi, jak se vám to líbí nebo nelíbí, jo? Mrkající
XXX
Druhého dne k žádné seanci nedošlo. Vyhledal mě Davis se svým červeným notesem a názorem, že je čas na další lekci. Oznámil mi, že ředitel musel neodkladně na jednu ze svých cest. Volali mu z Obrany. Tahle Obrana byla něco jako ambasáda a zaklínačská mafie v jednom. Veškeré konané akce byly přísně tajné, takže si vlastně nikdo, kdo nebyl zasvěceným, neuměl představit, co všechno dělají. Na zbytek mých otázek Davis jen krčil rameny a obratně měnil téma. Nejvíce se mu líbilo strhávat řeč ke mně. K mým schopnostem, pocitům a síle.
Být impresivní bylo jako být levák za války. Bylo to obdivuhodné, ale odstraňovalo se to. Tento typ magie nebyl bezpečný. A navíc Davis prohlašoval, že jen málokdo dokáže impresi skutečně ovládnout - nezabít se. Ale patrně ve mně viděl něco víc. Něco, co jsem neviděla ani já ani nikdo jiný. Podle něho jsem byla "nadmíru nadaná". Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen hezčí výraz pro křížence či genetickou modifikaci. Každopádně jsem byla první svého druhu. Neuměla jsem si vysvětlit, jak je to možné, ale docházela mi jedna věc. Inkubové a Zaklínači studovali spolu a zvlášť. Ve dne a v noci. Prakticky se nepotkali. Nekřížili se. Záhadou zůstávalo, jak se moji biologičtí rodiče seznámili.
Uvažovala jsem o tom i na další lekci. Vyslala jsem ohnivou kouli proti bariéře, kterou Davis vytvořil proudem energie. Odrazila se a narazila mi do hrudi. Upadla jsem, ale nezapálila se. Hmota se spojila s tělem. Dopadla jsem na lopatky a medailon mi přistál v dlani. Vlasy jsem měla rozhozené po podlaze a popadala dech. Sevřela jsem chladný kov v prstech.
Octla jsem se v jiném čase. Akademie se topila ve slunečním světle a v přízračné mlze. Sluneční paprsky olizovaly nejvyšší věž. Byl podvečer. Sylvie stála naproti inkubovi s černýma očima a průsvitnou pletí.
"Řekni mi, jak je možné, že můžeš na světlo."
Byli u sebe tak blízko, že cítila v obličeji jeho dech.
"Řeknu," slíbil a usmál se. "Rozluštil jsem to."
"A co?" chtěla vědět. Chtěla aspoň tušit. Vždy byl tak tajemný.
"Nejsem si jist, že ti to řeknu právě teď." Sklouzl pohledem k jejím ústům.
Podvědomě si olízla spodní ret. Tváře jí zrůžověly. Vrátil se k jejím očím.
"Bude tě to něco stát."
Pak ji políbil.
Davis mi pomohl na nohy. Sen nebo skutečnost? Profesor ovládání měl oči vykulené. Zíral skrze mě. Zuřivě psal do notesu. "Co to bylo?" ptal se. "Co jsi právě viděla?"
Sevřela jsem v dlani medailon a čekala, že uvidím něco dalšího. Nic se ale nestalo. Zastrčila jsem si šperk pod tričko a s chatrným úsměvem se vydala pryč.

VZORY z dětství dodnes

16. září 2018 v 16:30
Letem světem… vlastním životem… vzpomínkami…


Co se v dětství naučíš, to ti brání v rozletu.
Matně si pamatuju ty časy, kdy jsem věřila, že je všechno možný. Že dárky nosí Ježíšek, který má neomezený rozpočet. Že po vískách chodí polednice a unáší děti, které nejedí polívku (ten dvojsmysl je šťastná náhoda, protože Bolek Polívka Polednici hrál). Že máme být do tmy doma, nebo nás unese Klekánice. A když už jsme venku, tak jen na kole, na kterém každému ujedeme. Hrávaly jsme si na chatě, že kola jsou koně, a později, že jsou to košťata, jako měl Harry. Naše nejrychlejší Nimbusy 2000, kterými uletíme, a nikdo nás nezastaví. Že čarodějnice unášejí princezny jen za úplňku a vodí je na řetězu utkaném z měsíčního světla. Že když si schovám dlouhé vlasy pod kšiltovku, nikdo nepozná, že jsem holka. Že když zavřu oči, nebo se skryju pod peřinu, nikdo mi neublíží (tomu věřím dodnes). Že láska se rodí na první pohled a podruhý už se koukat nemusíš… (Díky Bohu, že jsem se koukla, protože s mým přítelem to byla láska asi až na padesátej pohled - občas se na někoho díváš, a zároveň ho nevidíš. Občas se nezamiluješ do vzhledu, zamiluješ se do názorů, postojů a do duše. V lednu spolu budeme pět let, tak se to koukání a naslouchání zřejmě vyplatiloNevinný). Taky jsem věřila, že když budu jíst celý den jen ovoce, budu štíhlá a krásná. Tohle zjištění bolelo. Celý překyselený žaludek mě bolel. Tuhle chybu jsem pak opakovala každý rok, než jsem byla dost rozumná a dokázala odolat, abych se necpala nezralým angreštem. Angrešt je prostě nejlepší!
Léta jsme trávily s mamkou a sestrami na chatě u lesa. Byly jsme neustále venku. A přály si být Divoškami. Nikdo dost dobře nevěděl, co to znamená. Pro nás to bylo něco mezi indiány, lesními elfy a divokou zvěří. Vymýšlely jsme si své jazyky, lezly po stromech… A tím se dostávám k těm vzorům. Ty největší zůstanou v mém srdci navždy. Byly to samé silné ženy. Postavily se proti svému údělu. Dělaly si, co je napadne, a na následky se neohlížely.
1) Mulan - dívka, která se převlékla za muže a dala se k armádě. (Na fotce není, protože ji mám jako panenku a zůstala u babičky, kde si s ní hrají sestřenice)
2) Heidi děvčátko z hor - a zároveň první kniha, kterou jsem si sama přála. Byla jsem ve druhé třídě a byly Vánoce. A tehdy ta moje posedlost knihami a příběhy začala. Zkrátka dítě volnosti, přírody a hor - volnosti a příslibu nového dne.
3) A v neposlední řadě princezna Pocahontas - která volila mezi srdcem a konvencemi a rozhodovala vždy s královskou hrdostí.
A jaké jsou ty vaše (nestárnoucí) vzory?

A teď příběh jako z filmu

16. září 2018 v 10:39
Včera jsme se vrhali z příběhu do příběhu knižního, dnes je na pořadí film. Dle mého názoru je asi mnohem těžší fantasy natočit, než vymyslet a napsat. Tedy alespoň podle toho, kolik fantasy filmů za poslední roky byly vyloženě téměř nekovatelné. Samozřejmě můj názor není objektivní a už jsem si i zvykla, že s kritiky se většinou neshodnu. Tudíž si při výběru na ČSFD musím vždy kliknout na "uživatelé doporučují" a ne na ta procenta podle kritiků… Každopádně mám návrh. Když dočteš článek až na konec, odměnou ti bude seznam mých 10 nejoblíbenějších filmů. A přiznám se, že tam už se od fantasy vzdaluji.

Začala bych zmínkou o mých milovaných knihách, které byly natočeny jako film. Nádherné bytosti - i s ohledem na obsazení to byla katastrofa. Film naprosto měnil pointu knihy a příběhu se držel asi stejně, jako když vám něco vypráví dvouleté děcko. To dítě je alespoň roztomilý! Omlouvám se těm, kterým se to líbilo, ale já prostě necítila tu velkou nadějnou lásku mezi Ethanem a Lenou, tu lásku, kvůli které byla kniha tak výjimečná… Jako druhý film bych chtěla zmínit Pád. Podle kritiků taková hrůza, že to museli stáhnout z kina asi po týdnu promítání. Podle mě se na ten film dalo koukat. Byl trochu patetický, ale to byla i kniha, takže za mě naprosto v pořádku a když budete mít holky (i kluci) takovou tu náladu na temnou romantiku, řekla bych, že tenhle film o andělech je z podobného soudku jako upíří romance Stmívání. A nízkorozpočtový - takže nejvěrněji jako první díl této ságy. No, předpokládám, že druhý díl pádu nebude… A nakonec Sedmilhářky jako seriál. Co si o tom myslíte? To by mě vážně zajímalo. Myslím si, že by udělali lépe, kdyby natočili jen jeden film a nemuseli si vymýšlet zápletky navíc. (POZOR SPOILER: Hrozně mě namíchlo, že udělali ze zlaťounké Madeline v seriálu nevěrnici…) Jinak obsazení skvělé a role hezky prožité.

Světe div se, pokud jde o filmy, mám radši realitu. Samozřejmě jsem viděla Pána Prstenů, Avengers, a tak dále… a líbily se mi. Ale nejsou to ty filmy pro dívky. Na mě je to příliš akční, válečné a postrádající cit. Stačí mi se podívat jednou za dlouhou dobu. Ale na co bych mohla koukat klidně každou chvíli?
1) 1) Se slovníkem v posteli (hvězdné obsazení Jessica Alba a Hugh Dancy)
2) 2) Princezna Mononoke (úspěšný japonský animák, který dává smysl, což je na Japonce vážně už něco)
3) 3) Lásky čas (realita převažuje nad fantazií, a zároveň nám dává pocit, že některé věci je možné v našich životech změnit, ne však všechno, co bychom si přáli)
4) 4) S láskou Rosie (film o tom, že láska na celej život existuje)
5) 5) Holky z lepší společnosti (komediální drama s Britany Murphy a malou Dakotou Funning nabité emocemi)
6) 6) Táta je doma (úžasná komedie - něco na způsob těch se Sandlerem, ale bez něj)
7) 7) Slova (film doporučený od kamarádky a hraje tam úžasný Ben Barnes)
8) 8) Ospalá díra (na tu dobu perfektní zpracování, horor, u kterého se i zasmějete)
9) 9) Mortal Instruments: Město z kostí (vím, že je i knižní zpracování a těch knih je hrozně moc a nechystám se to číst (pokud mě někdo nepřesvědčí), ale je to jedno z těch mála fantasy pro holky mi přijde, jinak zpracování asi nic moc, a kdyby natočili Pod nekonečnou oblohou, představovala bych si Peregrina stejně jako toho blonďáka odsud, jméno herce si bohužel nevybavím)
10) 10) Listopadová romance (a není to jen kvůli Keanu Reevesovi, ale převážnou zásluhu na tom mít bude, a taky proto, že je to úvod do všech těch smutných filmů, které přišli potom)
Ten seznam zase není srovnaný od nejlepšího. Nebylo by to objektivní - míchala bych jablka a hrušky.
Doufám, že znáte většinu z nich, protože některé jsou staré, a ty já mám radši. Filmy z doby, kdy jsem vyrůstala a nesmrtelné dodnes. Zase se musím zeptat, jestli se na něčem shodneme?? Smějící se

Knihy na doporučení

15. září 2018 v 10:03
Občas se mi stává, že chcete doporučit "dobrou" knihu nebo "dobrý" film. Na to slovo DOBRÝ však každý z nás klade jiný požadavek. Každého z nás baví jiné prvky literatury, jiné žánry, jiná drsnost či jemnost příběhu, jiné vztahy mezi charaktery a jiná dějová provázání.
Odjakživa mě fascinovala tajemství - už od doby, kdy jsem byla malý škvrně a se ségrou jsme se schovávaly do skříně, oblečené v nejlepších šatičkách a s barevnou baterkou u obličeje mi vyprávěla historky. Říkala, že skříň je výtah, a když jej správně zapneme, odveze nás do pekelné školy a na to musíme být patřičně oblečené. Hltala jsem každé slovo a plně jí věřila, i když se jí ze všech těch nesmyslů prášilo od pusy. Jindy mě a ještě naši nejmladší vzbudila o půlnoci a šly jsme na terasu na bál "neviditelných". Mamka nás našla o pár hodin později tam tančit, prokřehlé z chladu, ale s úsměvy od ucha k uchu.
Co chci říct je, že někdo se s vlohami pro vymýšlení už narodí. A někdo se narodí důvěřivej… Časem jsem zjišťovala, že si umím představit nejrůznější situace, emoce lidí, a to i v momentech, kdy jsem o to ani za mák nestála. Co taky může čekat dítě, který vyrůstá na Harry Potterovi od šesti let? Byl to můj vůbec první film v kině. Na dobrou noc jsme poslouchaly audioknihu, než nám naprosto přestala připadat děsivá. Tajuplnou zůstane navždy. A bylo mi asi devět, když nám maminka nedokázala číst tolik textu, kolik bych si bývala přála, neboť jí vysychalo v krku a byla ochraptělá. Budoucnost - tlustou asi čtyři sta stran v podobě čtvrtého dílu Pottera - jsem vzala do vlastních rukou a vypěstovala si lásku k příběhům i vlastní bujné představivosti. Za mě je teda TOP fantasy, scifi a antiutopistický romány. A taky cokoliv romantického, ale to asi plyne z toho, že jsem holka (tak se omlouvám těm dívkám, které do tohoto stereotypu nepatří). A přikládám seznam svých TOP 10 knih:
1) Nespavost - J. R. Johanssonová
2) Sedmilářky - Liane Moriarty
3) Pod nekonečnou oblohou (trilogie) - Veronica Rossi
4) Nádherné bytosti (tetralogie) - Kami Garcia & Margaret Stohlová
5) Elyonova země (spíš pro děti, četla jsem to asi ve čtrnácti, ale já jsem v tomhle někdy opožděná) - Patrick Carman
6) Na co Alice zapomněla - Liane Moriarty (já tu Australanku vážně žeru!)
7) Přivolávání nejtemnější síly (trilogie) - Kelley Armstrong
8) Pád (tetralogie) - Lauren Kateová
9) Nahlížení - Dana Záhoříková
10) Učedník (trilogie) - Taran Matharu
PS: Není to seřazeno podle toho, co bylo nejlepší… To vážně nedokážu určit… Každá kniha se hodí k jiné náladě a ani všechny zmiňované nejsou fantasy a taky jsem asi zapomněla zmínit ty antiutopie… Nejvíce mě oslovily tyto: Konec civilizace od Aldouse Huxleyho a Zpěv drozda od Waltera Tevise.
Co vaše "srdcovky" - shodneme se v něčem?
Usmívající seMrkající

svět Akademie

8. září 2018 v 22:01
Není svět jako svět... Zkuste si představit, že patříte do světa, který neznáte a ten, který znáte není nic pro vás. Nepatříte tam, tak nesmí být. Liv si přála být něčím zvláštní, dokud byla obyčejná... a jakmile začala zjišťovat, kdo skutečně je, toužila vzít svůj nudný obyčejný svět všemi deseti...leč bylo pozdě.

Dávám úryvek spíše ze začátku příběhu. V současnosti pro vás tvořím druhý díl a doufám, že první brzy vyjde jako kniha. Určitě vás budu informovat, jak to probíhá. Tak příjemné čtení a budu ráda za jakékoliv reakce Usmívající se

Objevil se přesně o týden později. A přesně v tu chvíli, kdy jsem ho přestala očekávat.
"Nazdar," pozdravil, a vypadal trochu rozpačitě, když vyšel zpoza stromu.
Seděla jsem v tureckém sedu u rybníka a zírala na nehybnou vodní hladinu. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem byla za školou. Kromě nás tu nikdo nebyl. Zarazil se, když uviděl moji tvář.
"Trvalo ti to. Nechal jsi mě v tom pěkně vykoupat."
Bezděčně jsem zatnula pěsti, aniž bych se na něj podívala. Netoužila jsem být zmatená, ještě čtením jeho výrazů tváře.
"Pokud se chceš koupat, klidně si tam skoč," pronesl sarkasticky.
"Nechytej mě za slovo."
Žasla jsem nad jeho drzostí. Nebyl tu snad od toho, aby mi pomohl se s tím vyrovnat?
"Nemám na starosti jen tvoje narozeniny."
Jeho hlas byl hrubší a autoritativnější, než jsem si ho pamatovala. Prudce jsem zamrkala, abych se srovnala s tou náhlou změnou. Konečně jsem na něj pohlédla.
"Hádám, že si o tom chceš promluvit," řekl pomaleji a sedl si do trávy asi metr ode mě.
"Copak nečteš moje myšlenky?" ujelo mi.
"Ne to ne," vyvrátil to a v koutku mu pobaveně cuklo.
Úžasné. Byla jsem mu pro smích. Na druhou stranu to byla dobrá zpráva.
"Smíme si popovídat jinde?" pronesl tišeji.
Bez rozmyslu jsem přikývla.
Následovala jsem ho a s každým krokem ve mně vzrůstala nervozita. Neznala jsem ho. Cítila jsem však, že se mu můžu svěřit. Že mě pochopí. "Skoro se nám vyplavil byt a můj narozeninový dort vzplanul," vyhrkla jsem
"To vím," řekl melodicky, ale jeho tón byl vážný. "Vypadá to, že budeš možná umět ovládat energie."
Prodírali jsme se stromovím a po chvíli stanuli na louce. Byla to mýtina téměř dokonale kulatá. Vůbec jsem o tomto místě nevěděla. Bylo perfektní. Pokynul mi, abych se posadila. Sedla jsem si do tureckého sedu do trávy a vlasy si přehodila přes jedno rameno. Usadil se naproti mně. Byl oblečený v černé košili a elegantních černých džínech a měl vysoké šněrovací boty. Tmavé vlasy mu dnes napůl padaly do obličeje a napůl trčely do všech stran. Vypadal zatraceně dobře. Oceňovala jsem, že jsme měli v tom čtení myšlenek jasno. A že to nedělá.
"Jsi hodně emotivní," promluvil.
Pravděpodobně mě přistihl, že na něj zírám. Perfektní začátek. Do tváří se mi začala hrnout krev. Zabodla jsem pohled do trávy mezi námi. Neutrální bod.
"Potřebuješ se naučit udržet své pocity pod kontrolou."
Upřeně na mě pohlížel.
"Zajímá mě ta energie. Jak funguje?" dostala jsem ze sebe.
Jeho oči se do mě propalovaly. Uhnula jsem pohledem, a tam, kam dopadl, se tráva změnila v prach. Tváře mi zahořely trapností. Riley nadzvedl ruce a sepnul je za krkem. Dokončil ten tah a protáhl se. "Ve tvém případě je zřejmě impresivní."
Vážně na mě pohlédl.
"Impresivní?" zopakovala jsem.
"To znamená, že vychází z tebe. Uklidni se."
Maličko se odtáhl. Zhluboka jsem se nadechla a znovu vydechla. "Většina zaklínačů čerpá energie z přírody. Z okolí. Je to víc bezpečné. Zní to sice jako klišé," řekl, "ale pro začátek zkus hluboký nádech a výdech. Udržuj se v klidu. Nenech se rozčílit."
S očima přilepenýma k zemi, jsem vyslovila to, co mě děsilo v posledních dnech nejvíc. "Co když to nezvládnu?"
Strčila jsem si pramen vlasů za ucho.
"Tvé schopnosti se stopnou a nebudou nějakou dobu sílit, a potom už nastoupíš na Akademii a tam se naučíš ovládat…" zarazil se a plácl se dlaní do čela. "Ksakru! Zapomněl jsem tvůj přijímací protokol. Donesu ti ho. Brzy," slíbil.
Vzhlédla jsem k němu a on se nesměle usmál. Byl to první úsměv, který jsem u něj viděla a pravda byla, že byl více než přitažlivý. Při tom uvědomění jsem se odvrátila. Zrudly mi tváře a mozek začal vypovídat službu. Zatvářil se znuděně. Vstal a oprášil si džíny. Chystal se zase zmizet.
"Počkat," vyhrkla jsem a postavila se. "Takže existují i upíři a vlkodlaci?"
Rozesmál se na celé kolo. Nebyl to však šťastný smích.
"Jen jsem se zeptala," zamumlala jsem popuzeně a tváře mi opět zrudly.
"Ne," řekl, když se konečně přestal smát. V koutcích mu stále pobaveně cukalo. "Ale jsou tu i jiní," přiznal po chvíli a úsměv se vytratil.
Probodával mě pohledem, dokud jsem k němu nezvedla oči. Teď byl úplně vážný. V jeho tmavozelených očích bylo něco, co jsem nedokázala zařadit. Vztek? Strach? Instinktivně jsem couvla. "Temní zaklínači," řekl konečně. "Přesněji se jim říká Inkubové." Na moment zaváhal, a pak se povrchně usmál. "Vlastně jsou dost podobní upírům."