Srpen 2018

Zrození hrdinky

30. srpna 2018 v 21:26
Jak už to tak s hrdiny bývá, vznikají s přičinlivostí naší fantazie a od začátku jsou nadlidmi. To jsem nemínila, když jsem začala psát. Vlastně jsem chtěla zapojit do příběhu holku, která je svým způsobem fádní i jedinečná. No a vznikla Liv. Budu vám teď o ní vyprávět...

Olivie neboli Liv je docela trdlo. Dost si toho nechá líbit, ale je také výbušná, tudíž mívá občas nekontrolovatelné záchvaty vzteku. A jinak je to vcelku roztomilá postava. Není upovídaná, a stejně má pár přátel - těch, na které je spoleh. (Vřele doufám, že i vy takové přátele máte.) Na druhou stranu je tahle holka velmi tvořivá: (možná jsem si tím vybíjela své komplexy z nedostatku kreativity) hraje na piano, kreslí, a dokonce i fotografuje...

Tato dívka si myslí, že je naprosto obyčejná, když ale zjistí, kdo skutečně je a dozvídá se pravdu o svém původu a skutečné rodině, vězte, že by si obyčejná přála být...

A pro shrnutí mých komplexů? Učila jsem se pár měsíců hrát na kytaru, jenže nedostatek trpělivosti mě odměnil necelou jednou písničkou, než jsem to vzdala úplně... Zpívat neumím... Fotoaparátům nerozumím... fotívala jsem na digitál a na mobil a toť vše Usmívající se. A kreslení a malování? Neuvěřitelně mě baví, ale moc mi to nejde. Víc barviček skončí většinou na mých rukách než na papíře, a to se snažím... Nechci na to svalovat vinu, ale jsem levák... takže ruce od tužky a od inkoustu mám už od základky.

Milý lovče, jsi taky jen člověk

29. srpna 2018 v 20:31 | Kamila Kejmarová alias kreativistka
Na toto téma mě jako první napadá věta z pohádky, kterou jsem poslouchala jako malá se svými sestrami jako audioknihu. Častokrát tam opakovali: "Milý lovče, nech mě žít. Dvě z mých dětí budeš mít." Bohužel už si nepamatuji, jak se jmenovala. Možná ji někdo z vás zná?

Každopádně však být lovcem znamená víc, než jen lovit zvířata pomocí luku či nože... nebo oštěpu. V moderním světě to může být chápáno i jako vztah lovce a kořisti. Čím chcete radši být? Lovcem? Kořistí? Ani jedním? Trochou od obojího? Než ubližovat jinému, radši bych snášela příkoří... Anebo si to jen neumím dost dobře představit.

Celkem nedávno jsem četla jednu moc hezkou italskou trilogii od Veronicy Rossi - Pod nekonečnou oblohou. Tak se tedy jmenoval jen jeden z dílů. Zvláštní bylo, že jsem trilogii začala číst od druhého dílu, což se mi v knihovně stane často, ale co se nestane tak to, že mě příběh tolik uchvátil, že jsem si po dočtení trojky přečetla i jedničku, abych věděla, jak to vlastně celé začalo. Doporučuju. V knize jsou krásně vykreslené charaktery postav a nejsou rozhodně černobílé. A máme zde lovce Perryho od Tideů. Tak proto jsem si na to teď spontánně vzpomněla... Usmívající se

Vím, že to nemá hlavu a patu, ale příliš jsem nad tímto článkem nepřemýšlela. Chtěla jsem se spíš ukázat a pozdravit vás ostatní, co taky píšete a projevit takovou svou malou teorii chaosu... Usmívající se

Na blog.cz jsem nová... a nová jsem i na instagramu. Jmenuju se Kamila Kejmarová a napsala jsem fantasy knihu.

Únava vs Inspirace

27. srpna 2018 v 20:46
Únava. Ta jediná věc, která nám brání v tom, abychom dělali to, co chceme a kdy chceme... Nastoupila jsem před pár týdny do práce na plný úvazek - do první. V červnu jsem absolvovala. A teď bylo na čase zapojit se do běžného života. Účetní prostředí je dřina. Ale nejspíš je hlavně dřina vstát každý den před šestou a dřepět osm hodin v práci. Neříkám, že by mě práce nebavila, nebo, že bych nechtěla makat... Akorát mi nejde na rozum, že tohle někdo vydrží celý život. Být zaměstnancem. Postrádá to nějaký vyšší smysl a v dnešní době byrokracie si dokonce myslím, že mnoho pracovních míst bylo vymýšleno jen z toho důvodu, aby klesla nezaměstnanost, a je to zbytečné. Důležité ale je říct, že stejně jako mnoho z vás přijdu po práci domů, uvařím, uklidím, sednu si... a... a už se mi kolikrát nechce vůbec nic, a to ani tvořit a psát a chybí mi inspirace. Ta pravděpodobně odchází spolu s energií.

Nechci, ať mi ubíhají týdny za týdny a zjišťovat, že kromě práce nemám život. Že mě vlastně nic netěší. Že nemám sílu dělat i něco pro sebe. Nejspíš je prostě nutné si tu energii schovat i na doma. Věnovat se něčemu, co nás baví a utváří. Čemukoliv. Ať má život smysl. A ať každý den stojí za to.

Najděte si to své. Vyhraďte si pro to každý den hodinku, nebo půl. A berte to stejně vážně jako svou práci. Život třeba žít a užít. Často si myslím, že to, co lidem přináší radost a úlevu je právě umění. Vložtě se do kreslení, malování, zpěvu, divadla či psaní. Buďte kreativní, protože touhle cestou můžete relaxovat i meditovat. Usmívající se Neříkám, že to platí pro každého. Ale pokud trochu chcete a baví vás to, probouzejte to tvořivé dítě v sobě. Nechto ho si hrát. Nechte ho se smát.

PS: za pár dní přidám něco ohledně knížky Usmívající se prozatím tohle na zamyšlenou....

Kapitola 8.

23. srpna 2018 v 21:14
Nikdo se mezi sebou nebavil. Abych řekla pravdu, trochu mě to uklidnilo. To poslední, co mi scházelo, je být tu jediný nováček. Paní Oswaldová si odkašlala, a všechny hlavy se k ní otočily. Až na jednu. Vysoká tmavovlasá dívka ostříhaná na jednoduché mikádo do podkovy končící nad rameny si prohlížela mě. Hustá rovná ofina jí končila těsně nad obočím a na nose měla posazené velké hipsterské brýle, zpod nichž se na mě dívaly velké oříškové oči. Trvalo to jen okamžik. Pak nakrčila nos a odvrátila se.
"Studenti," oslovila nás paní Oswaldová ledabyle. "Až řeknu vaše jméno, přistoupíte ke mně a projdete portálem. Tam počkáte. Dopadneme daleko od hlavní budovy Akademie. Dojedou pro nás vozy. Kdo se rozprchne, přijde o klíčové informace. Rovněž půjde pěšky."
Všechny si nás přísně přeměřila. Vytáhla desky a propisku.
"Alanová Nancy."
Dívka s rusými vlnitými vlasy vystoupila z řady a protáhla se dopředu k paní Oswaldové. Nancy se na nás obrátila a usmála se. Měla hezký kulatý obličej a byla výrazně nalíčená.
"Vstupte do fontány," vyzvala ji paní Oswaldová bez špetky citu.
Nancy vystoupala schůdky a obratně přeskočila okraj. Bylo slyšet šplouchnutí. Přede mě se postavil vysoký blonďák a zakryl mi výhled. Protlačila jsem se vedle něj. Nancy byla pryč.
"Bach Zachary."
Zachary byl, jak se ukázalo, ten blonďák stojící přede mnou. Bez rozmyslu skočil do fontány a byl pryč. Bylo v tom nějaké kouzlo? Co když já ho nedokážu? A budu tu čekat, než se pro mě táta vrátí a odveze mě zase zpátky domů. Možná ho paní Oswaldová neměla posílat pryč.
"Damond Adam."
Adam s tmavými kudrnatými vlasy se prodral dopředu a následoval Zacharyho a Nancy. Pořád jsem netušila, jak to dělají. Následoval je Destiny Ivory, což byl drobný a hubený chlapec s bledou tváří.
"Eveletová Olivie."
Nohy se mi třásly, když jsem pomalu vykročila kupředu. Vystoupala jsem jeden schod po druhém. Vytáhla se na rantl. Přehodila nohy a žbluňkla do fontány. Voda byla suchá. Nepromáčela mi boty. Žaludek mi udělal kotrmelec a já se propadla do země.
Chvíli jsem se nemohla nadechnout. Potom jsem otevřela oči. Nohy se mi stále třásly.
Byli jsme v lese. Všichni čtyři studenti jdoucí přede mnou stáli u sebe a tiše se bavili. Uslyšela jsem klapot koňských kopyt a podívala se za tím zvukem. K nám se blížil kočár s koňmi.
"Po-pojedeme kočárem?" vykoktala jsem a všichni se na mě zvědavě otočili.
Chlapci se tvářili, jako bych byla přinejmenším retardovaná. Nancy se pousmála a kývla. Začínalo se mi dělat nevolno. Za mnou se zjevila další dívka a vrazila do mě. "Posuň se odtud," hlesla. Neznělo to vyčítavě, jen nervózně.
(Úryvek z kapitoly č. 8) Usmívající se

Roztáhni křídla a leť

21. srpna 2018 v 21:59
Cítím se jako labuť. Takový to velký... ne... obrovský nutkání někým být a vydat se kupředu životem. Zkrátka vím, že na mě něco čeká. A taky vím, že můžu dělat cokoliv chci a že pokud budu chtít opravdu hodně… udělám to. Dokážu to. A vy to dokážete taky. Asi si říkáte, že se jedná o silná slova. Ale vážně si myslím, že myšlenky provázejí energie. A věnujete li něčemu tolik svých sil, přece to musí vyjít! Usmívající se

Úryvek z mé knihy - Akademie

19. srpna 2018 v 21:52
Vzbudila jsem se před úsvitem a rozhodla se jít běhat. V hlavě mi stále ležela ta věc se zaklínači, a nebyla jsem si jistá, zda tomu věřit nebo ne. Uběhlo pár dnů, a nic zvláštního se nestalo. Soustředila jsem se na dýchání a na sílící pálení ve stehnech, když jsem zrychlovala. Byl to báječný pocit. Oběhla jsem rybník a zarazila se.
Slunce vycházelo, ale v lese byla neprostupná mlha. Držela se u země a z jejího chladu šla pára. Rozpínala se v nevysokých větvích stromů. Propátrávala jsem očima bílý kouř a snažila se nahlédnout skrz. Naskočila mi husí kůže a couvla jsem. Čekala jsem na sebemenší pohyb. Už jsem málem vycouvala, když jsem ucítila v zádech čísi pohled. Skousla jsem si ret a pomalu se otočila. Věděla jsem, koho uvidím. Setkala jsem se se zelenýma očima.
Tentokrát vypadal, že se dokonale ovládá. Srdce se mi rozeběhlo jako o život. Narovnala jsem se, zvedla bradu a nehnula se z místa. "To jsi udělal ty," obvinila jsem ho.
Ušklíbl se. "Trochu jsem se nudil."
"Stále se rozhoduju, jestli tomu o zaklínačích věřím, nebo ne," přiznala jsem. "Řekneš mi, jak je možné, že se pokaždé tak vytratíš?"
Znovu jsem se setkala s jeho pohledem. Nevypadal, že by se chystal odpovědět.
"Znaménko," pronesl znuděně, a mně chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co se mi vlastně snaží říct. "Každý zaklínač má znaménko."
"Já ne-" bránila jsem se.
Nikdy jsem na sobě žádné znaménko nezpozorovala. Všimla bych si ho.
"V klidu. Nemusíš mi říkat, kde ho máš, pokud nechceš," ušklíbl se.
To snad ne. To snad nemohl myslet vážně. Pokrčila jsem rameny. "Asi ses spletl."
"To těžko. Zdají se ti ty sny. Asi nemáš ani páru, jak to funguje, co?"
To mě dopálilo. "Tak mi to vysvětli."
Začínala jsem být podrážděná. Kdykoliv se objevil, dával více otázek než odpovědí.
Povzdychl si a opřel se o strom. "Jsi první civil, se kterým jsem se kdy setkal. Nemám tušení, co všechno nevíš."

Uvedení první knihy

19. srpna 2018 v 21:44
Na začátek bych chtěla pozdravit všechny, kteří čtou tyto slova. V téhle branži jsem nová. Ne, že bych to nikdy nezkusila, ale psaní je něco, co mě baví takovým způsobem, že jsem až do této chvíle neměla ani potřebu to sdílet. Byl to zkrátka svět jenom pro mě. Chápete, co tím myslím?
Tím se dostávám ke druhé otázce, té důležitější: Co tu vlastně pohledávám? Ráda bych vám všem čtenářům sdělila, že jsem napsala knihu. Vím, že to není žádný převrat. Každý den napíše spousta lidí knihu, příběh, pohádku, povídku nebo třeba i poezii. A jako většina jiných, i já bych si strašně přála, aby se o mém psaní, o těch hodinách a hodinách dřiny a škrtání, které stvořily příběh, aby to story spatřilo světlo světa.
Stejně, jako to mívá většina autorů, nejdřív to bylo tajemství. Ze začátku jsem si ani nepřipustila, že by se mi mohlo stát, že knihu dokončím. Spletla jsem se. Dopsala jsem ji před pár dny. A já mám najednou chuť vykřičet to do světa, protože jsem se do toho příběhu zamilovala. A nejen to. Taky teď tápu. V dnešním moderním světě existuje tolik možností...
Kniha Akademie 1 - Mezi dvěma světy spojuje dvě hlavní témata: lásku a magii. Dvě věci, po kterých většina z nás touží nejvíc, neboť nám usnadňují život. Nebo ztěžují?