Svatební plánovač č. 1

Čtvrtek v 20:08
Holky a kluci, budu se vdávat. A ráda bych z toho vytřískala několik rad a tipů pro vás, jak se z toho nezbláznit. Anebo jak si dokonce celé to plánování a vymýšlení užít. Beru to jako jistou formu kreativity. Nejdůležitější je si pro začátek říct, že vy vlastně můžete vynechat úplně cokoliv a neřešit to vůbec. Nakonec jediné, co k uzavření sňatku musí být, je slavobrána nebo stolek, oddávající, dva svědci, prstýnky (ani ty už nejsou nutností tuším). Ale pokud se rozhodnete pro tradiční svatbu, něco prostě vynechat ani nechcete. A čím vlastně začít?

Úplně jako první věc jsem si zařídila svatební šaty. Ty si půjčuji, nenechávám si je šít. A vybrala jsem takové, ve kterých se cítím svá a které jsou pohodlné. Holky, opatrně s výběrem. V šatech budete chtít být třeba dvanáct hodin, tak ať vás netlačí a ať se v nich můžete alespoň občas nadechnout. A poznámka; já v nich určitě strávím celý svatební den, když stojí tolik peněz.

Druhá věc, kterou jsme řešili hodně dopředu, je místo. Konkrétně jsme si vybrali jen to pro obřad a hostinu doladíme později. Samotné místo konání obřadu je velmi důležité, ale důležitější, než jak to tam vypadá, je, že potvrzením místa zároveň stvrdíte i datum svatby. A to si pište, že na to se vás zeptají při řešení naprosto všeho dalšího.


A když už máte datum, můžete si nechat natisknout pozvánky. A to doporučuji udělat minimálně několik měsíců před vaším velkým dnem. Když si totiž budete plánovat s dostatečným předstihem, nezcvoknete se z toho a vše bude hotovo jakž takž včas. A potom už je na vás, na čem bazírujete.


Jako mladší jsem měla větší a náročnější představy, co budu na svatbě chtít. V plánu byl nacvičený svatební tanec, procházka dlouhatánskou uličkou a složitej účes. Ale od toho se chystám upustit právě z důvodu, abych si zachovala klidnou hlavu a nemusela si pamatovat příliš. Řeknu vám totiž něco moudrého. Na svatbě byste měli být sami sebou. Účelem není se na jeden den změnit. Být hezčí a dokonalejší. Vím, že ten den bude dokonalý, protože budu obklopena lidmi, které mám ráda. A k tomu nepotřebuju obrovský dort ani profesionální video. Čím spontánnější a upřímější, tím krásnější to bude.
A jinak ještě k plánům, ať se v tom pocitovém rauši nerozplynu. Svatbu budeme mít v červnu. A myslím si, že tři měsíce předem, se to dá stihnout sestavit. Ale začínáme už teď, ačkoliv to plánujeme malinké a to právě proto, ať můžeme v klidu dýchat. A abychom tomu nemuseli věnovat úplně každý víkend. A taky vlastně ještě jedna věc, ta nejdůležitější. Úplně mou první volbou byla volba svědka, tedy svědkyně. To totiž bude člověk, se kterým strávíte víc času než se svým nastávajícím a budete s ní(m) vše konzultovat a domlouvat. A…a…a… Zase jsem ztratila nit. Nyní nás čeká výběr kytice pro nevěstu a snubních prstýnků. A obleku pro Toma.


Zbytek se dá odložit a až toho bude víc, tak vám znovu napíšu.

Co jsem vždy plánovala a u čeho i zůstávám, je svatební slib, který chci mít vlastní. Moudří už vědí. To mi přijde hezký. Ta láska vykřičená do světa. A taky jsem vám chtěla říct, že rozpočet máme omezený a budeme se snažit, aby to nebylo moc drahé, protože svatbu sice chceme, ale spousta toho je zbytečná a zbytečně drahá. A my si za ty peníze radši zaplatíme líbánky.


Tak to je vše. Snad to k něčemu bylo.


A klidně mi napište, na co se na svém "velkém dni" nejvíc těšíte, nebo pokud už to máte za sebou, co bylo nejlepší, co naopak zbytečný a zkrátka, pojďme si povídat o pocitech z toho všeho.
 

Okamžiky tvořící živost

Středa v 0:00
Ohlédnu-li se spěšně za svým životem, prudce otočím hlavou a vlasy se mi rozsypou po ramenou. Nenapadne mě nic. Však pokradmu se podívat přes vlasy. Vnímat se jako pozorovatele vlastního života. Člověka balancujícího na laně přítomnosti nad oceánem z budoucnosti i minulosti. To je ta pravá cesta, jak uvidět okamžiky. Každý jeden vedle druhého - rozhodnutí, cíle i sny. Změny v povaze, chování, jednání, vnímání světa. A pocitová smršť. Ta je na tom všem to nejlepší, jako jediná třešeň v ovocném kompotu.
Život tvoří nepřeberné množství okamžiků. Ty, na které jsme hrdí. Ty, které nás posílily. Ty, které nás posunuly. Ty, které nás jistým způsobem změnily. Ty hezké. Ty smutné. I ty nepříjemné.
Dřív mi byla nepříjemná celá řada činností, vjemů i povinností. Naučila jsem se to však transformovat. Strach více vnímám jako vzrušení - jako silnou emoci, která mě nakonec donutí k hrdosti na sebe samou. Naučila jsem se říkat, že to není nepříjemné. Že je to jen vybočení z komfortní zóny. A vážně to tak vnímám. Dřív jsem nenáviděla telefonování, zařizování po telefonu… bylo mi to krajně nepříjemné. Dokonce jsem měla problém zavolat a objednat se k doktorovi. Nakonec jsem to překonala cvikem. Nucením se do nekomfortních situací. Sbíráním zkušeností a sebedůvěry. Zkoumáním sama sebe.
Čeho se nejvíc bojíte?
Dostala jsem se do fáze, kdy už se nebojím téměř ničeho. Nevyhledávám adrenalin, ani se nechovám zbrkle a neopatrně, ale zvládám život. Nesložím se, když mám řídit auto, nebo zavolat k doktorce. Nestresuje mě napěchované metro. V situacích, jako jsou tyhle, se spíš cítím tak nějak odhmotněná. Jako bych se pozorovala svrchu. Jako bych se snažila uklidnit to vnitřní dítě. Vyjednávat s ním.
Nechávám se užívat si to hezké a zbytečně neprožívat to nepříjemné. Každý den si napíšu na kousek papíru, za co jsem vděčná. Jaká drobnost mě toho dne potěšila. Kdo nebo co mi udělalo radost. Zároveň se snažím stihnout co nejvíce z toho, co doopravdy dělat chci. Bohužel často i na úkor spánku, na což hrdá nejsem. Ale chci si plně uvědomovat, že dělat to, co mě opravdu baví a naplňuje, to, při čem se cítím živá a v co věřím, že je to důležitější než povinnosti.
Dělat něco, co má pro tebe smysl.
Nebýt otrokem svého času, ale naopak si čas podřídit svým potřebám.
Stále jsem na začátku. Stále jsem zaměstnaná. A práce mi nijak zvlášť nevadí. Ale ani mě neplní pocitem živosti. Těším se z ní. Těším se, až budu dělat něco svého. Vím, že nejsem jediná. A proto to taky píšu. Zkoumejte se. Zjišťujte, co vám dělá radost. Prozkoumejte své možnosti. Překonejte se. Pracujte na tom, co vás baví a neodkládejte to. Dejte si za úkol věnovat se činnostem, které vás naplňují. Zkrátka si je naplánujte stejně, jako si plánujete povinnosti. Staňte se pány svého času. Buďte sví. Občas to dítě v sobě odměňte. Dovolte mu se projevit. Tvořit. Chovat se iracionálně. Bojovat za sebe. Neřešit.
Dovolte si být měkcí a křehcí.
Mějte se rádi a nevyčítejte si, když nesplníte své představy. Od toho jsou to představy - aby mohly být nadnesené a přikrášlené.
Buďte vděční.
Hrajte si.
Hraju si v jednom kuse. V práci. Doma. Během tvoření. Blbnu s kamarády. Hraní mě baví. Bez hraní by byl svět černobílý. To je stejné jako s představami. Být snílkem znamená nikdy se nenudit.
A hlavně, pokud vážně bytostně cítíte, že nejste šťastní, změňte to. Zjistěte důvod svého strádání a něco s tím udělejte. Život je příliš krátký na to, abychom se cítili sklíčeně.

Nadpřirozeno dětem přirozené

9. ledna 2019 v 22:36 | Kamila Kejmarová alias Kreativistka
Povím vám příběh z dětství. Není to pohádka. Stalo se to. Není to přirozené. Je to nadpřirozené. A kde jinde takový příběh hledat než v dětské duši. Pravidelní čtenáři mého blogu už vědí, že jsem měla jako malá silnou intuici. No rozhodně silnější než teď, kdy jsem utlumena hranicemi dospělého světa. A slovíčky MUSÍŠ, NESMÍŠ a MĚLA BYS… Ale o tom až příště.

Stalo se to na mé milované chatě v obci Družec asi dvacet kilometrů od Kladna. Ve Družci byla dřív jen chatová osada. Nyní už je pár lidí, kteří tam žijí celoročně. Udělali rekonstrukci, vrt na vodu, nebo se zkrátka rozhodli tam dožít. Vždycky se mi tam krásně spalo i psalo. Vyloženě psavé prostředí. Les, kam se podíváš (ne, já nejsem realitka) v noci absolutní tma a ticho. Nikdy jsem se tam nebála. Nebylo čeho. Nebo jsem si alespoň myslela, že není čeho.

Když jste dítě a měříte jen něco málo přes metr, snadno si určíte svou bezpečnou zónu. Nelze se bát všeho. Nejste na to připravení. Ta bezpečná zóna je na jedné straně určitě dána máminou sukní a její láskyplnou náručí. Ale co ta druhá strana? Z druhé strany hranice zahrady. Na chatě nebylo moc vody, jak to na chatách bývalo, a tak jsme ráno co ráno pumpovaly vodu do konví a nechaly ji na slunci ohřát. A večer co večer se s ní na zahradě polévaly. Na větvích stromu nebo přes houpačku nám visely župánky, a co tě nezabije, to tě posílí. Chvíli drkotáš zuby a už jsi znovu v teple. A honem dovnitř. Po jedné samo sebou. Takže na zahradě se nebojíš. Co když tě ale potká něco děsivého za bílého dne?

Jednou takhle jsme si vyrazily na maliny. Po lese létali motýli a my se za nimi honily. Maminka sbírala maliny růžové i žluté na palačinky. Stála u keře kousek od cesty. Holky přeběhly k ní a sbíraly spolu s ní. Vykročila jsem z cesty. Stromům jako by narostly ruce. Bránily mi v průchodu. Couvla jsem zpátky na cestu. Maminka se obrátila. Vidím-li já za stromy ruce, ona by musela vidět celá těla, nebo ne? "Co je ti?" ptá se místo toho. Nejspíš jsem se urputně mračila. "Pojď za námi."
"Ne," hlesla jsem a párkrát mrkla. A ty ruce zmizely. Maminka udělala kroky ke mně. Holky si mě zvědavě prohlížely. Obešla jsem strom a nikde nic. Nikde nikdo. Tehdy mě napadlo jediné - POLEDNICE. Jiná podivná stvoření jsem asi ani neznala. Polednicí jsme strašeny byly. Občas. Neříkám, že to byl jediný incident. Jen si to dodnes neumím vysvětlit. Vím, co jsem viděla. A bylo to divné. Snad to byla bujná představivost pouze?

Ve své dospělé hlavě myslím, že to možná souviselo s nějakou sektou. Sekty jsou reálné, přípustné, existují mezi námi. Mezi nebem a zemí ale rozhodně může být i něco jiného, než jsme my. Něco za hranicemi našeho chápání. Říkejme tomu abstrakce, nadpřirozené bytosti, zjevy, nepotřeba anomálie. Ale něco skutečně je. Jenže dospělá mysl má tendenci si připodobňovat a stylizovat do momentu, kdy nám to ještě připadalo normální. Nechceme věřit a nechceme se bát. A proto jsem se taky své intuice vzdala a rozhodla se být "normální". Asi to bylo… jak to jen říct… pohodlnější.

Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji knihu Sisterland od Curtis Sittenfeld.Usmívající se

A schválně… Kdybyste mohli mít superschopnost, jaká by to byla? A jakou nadpřirozenou bytostí byste se stali nejraději?S vyplazeným jazykem
 


Z tvorby

7. ledna 2019 v 21:38
Z kontextu jsem pro vás vytrhla další úryvek z mé knihy AKADEMIE 1 MEZI DVĚMA SVĚTY. Oslovila jsem druhé nakladatelství a doufám, že budou taktnější a alespoň se ozvou. Tentokrát jsem posílala celý rukopis, nejen úryvek. Snad to dopadne lépe, než s tím prvním Usmívající se Rozhodně mi držte pěsti, ráda bych jimi prorazila tuhle zeď - bžum - a přesunula se do úspěšného světa skutečných, publikovaných autorů Usmívající se Tady si můžete přečíst úryvek a jinak prosím o strpení. Kniha určitě vyjde, jen... jsem měla v plánu vydělávat na samonáklad, abych měla jistotu a namísto toho šetřím na svatbu. Samozřejmě z té mám také radost je to moc hezké a čeká mě to s mužem, kterého si vážím, a kterého nechci měnit. Ale jestli to bude částečně na úkor knížky? Neumím říct...


"To rád slyším. Bylo by asi hloupé, kdybys to tu podpálila. Zvlášť, když jsem tě přivedl já." Krásně se usmál a odkráčel.
Vydechla jsem a sesunula se na podlahu. Zaplavila mě příšerná únava.

"Liv?" Bylo to, jako bych se probírala z transu. "Liv?"
Chloe? Zamžikala jsem a otevřela ztěžka oči.
Podávala mi kelímek s kávou. "Varuju tě, je horká. Opatrně."
Pomalu jsem se napila. Káva byla černá a hořká, ale s každým dalším douškem se mi vracela ztracená energie. Snažila jsem se rozkoukat. Byla jsem stále v šatně. Seděla jsem na podlaze.
"Ble, bez mléka," šeptla jsem.
"Hele, co takhle trochu vděku, Růženko."
"Růženko?" Nechápavě jsem svraštila obočí.
Chloe se potutelně usmála. "Ty jsi tu přes pohádky. Právě jsem tě vzbudila z kómatu. Nedělá to snad ze mě tvého rytíře v lesklé zbroji?"
"Nevím. Rytíř by věděl, jakou kávu mám ráda," zamumlala jsem.
"Vypadá to, že už je ti líp," změřila si mě pohledem.
"Odpadla jsem?"
Zamračila se. Mezi obočím se jí objevila vráska. "Hm," kývla. "Tvoje tělo rychle vydalo spoustu energie. Ale bylo parádní vidět toho náfuku Davise hořet."
Usmála jsem se. Nechtělo se mi mluvit. Nejspíš budu mít průšvih.
"Davis je v pořádku, samozřejmě. Sám se uhasil. Ale ten plášť nosil rád. Možná chytí nervy." Chloe si skousla ret.
Znovu jsem si lokla z kelímku. "Už to hnusný kafe nechci," usmála jsem se na ni.
"Nevděčnice… Davis mě za tebou poslal. Nepřenesla jsi ten plamínek. Byla to imprese. Myslím, že to u tebe vždycky byla imprese. Hm?"
Čekala na potvrzení.
"Imprese?"Kde jsem to už slyšela?
Natáhla ruku a pomohla mi vstát. "Ano. To je ten typ magie, který nečerpá z okolí. Čerpá z tebe."
Konsternovaně jsem na ni zírala. Smysl mi unikal.
"Odvedu tě na kolej a na chvíli si lehneš. A budeš zase jako rybička."
Chloe pochopila, že v tomhle stavu nemá smysl mi něco vysvětlovat. Chtěla jsem si jen lehnout a spát.

V pátek jsem nejela domů. Nancy a Chloe rozhodly, že se potřebuju uvolnit a rozdmýchat v sobě magii ve zdravé formě. Namáčkly jsme se do Chloeina smarta a vyrazily do druhé čtvrti, kde se nacházela zóna volného času. Celý zaklínačský svět se totiž dělil na čtyři části. V první čtvrti byla Akademie, ve druhé volný čas, ve třetí pracovní místa a ve čtvrté obytná zástavba. Bylo to jako vstoupit do videohry. Bylo to přemrštěné, ale zároveň zvláštně puntičkářské.
Zastavili jsme u závory a před námi se rozprostírala podivná namodralá hmota.
"Co to je?"
Vystrčila jsem ruku z okénka a sáhla jsem do té hmoty. Byla jako želé. Teplá a měkká.
"Protoplasma," řekla Chloe. "Je to ochrana. Jako portál. Akademie je pod ochrannými kouzly, od toho incidentu s -" zmlkla.
"S Liviným otcem," dokončila za ni Nancy.
"Ano," přiznala neochotně. "A teď zavři okýnko, nechci to mít v autě."

Snad se úryvek líbí Nevinný

Klid a mír v duši

5. ledna 2019 v 11:49
Zamýšlím se nad klidem a mírem v duši. Evokuje mi ho příroda, zvířata, mláďata, jaro, kvetení stromů a rostlin, zpěv ptáků, světlo a slunce, ale i nebe plné hvězd či měsíc v úplňku. Vůně papíru a starých knih, knihovny, prach, mytí oken, dívání se na svůj odraz ve vodě a voda celkově, i svět pod ní. A taky stáří pomalí lidé.

Nejsou to ale zrovna slova jednovýznamová. Duše. Klid. (S)mír. Každému se vybaví jiné věci. Divoko a živo. Zrození. Nebo třeba praskání ohně v krbu. Každý z nás má rád jiné věci, jiné styly, jiný život a to nás tvoří silnými a spojuje. Vytváří jednotu. Nedovedu si představit přeplněný les a prázdná obchodní centra... Tak ať má každý rád to, co má rád. Anebo ať má rád cokoliv a všechno a všechny. Ale do ničeho se nenuť. Stejně nakonec pochopíš, že to nejsi ty. Že je to jen teď právě trendy a ty se tomu přizpůsobuješ. Nebuď pro ostatní. Buď pro sebe. A ti správní a stejní jako ty si tě najdou.

Klid a mír
Smír.
Vesmír.

Stačí si vzpomenout na prakontinent Pangea. Rozdělil se. A jednou se znovu spojí (určitě!). Nebojme se toho, že každý jsme jiný a že všichni jedním jsme.


Klid a mír v duši. Slova, která znamenají pro každého z nás něco jiného. Jeden se nejradši obklopuje lidmi, jiný upřednostňuje samotu. Jeden si radši čte a druhý tancuje. Jeden radši cvičí svižný aerobic a jiný pilatek či jógu. První neposedí ani chvíli a druhý vydrží hodiny meditovat. Ten klid a mír v duši totiž cítíme z toho, co nám dělá dobře a co nás baví. Z momentů, kdy se nepřepínáme a jsme sami sebou. Vysvětlím to na příkladu ze školy.
Snažíš se zapadnout do party těch oblíbených. Děláš ze sebe šaška, jen aby tě brali. Necháš se využívat a používat a stejně vždycky víš, že budeš tím prvním, koho vykopnou při sebemenším zádrhelu. Nepatříš tam. Třeba nemáš značkové džíny, nebo nejsi blbec jako oni. Třeba jsi to trdlo, které dá každému opsat domácí úkol, ale samo si nikdy o pomoc neřekne a nikdo ti ji nenabídne. Třeba jsi spíš chytrý, klidný typ… Nakonec to vzdáš a zapadneš mezi ty, kteří se ti podobají. Mezi šprty. Mimoně. Outsidery. A za to bys měl být vděčný. Protože co si budeme povídat, (většinou) vládnou základním školám blbci a blbky. A tím se nechci nikoho dotknout a ani to není totální pravdou, jen ze zkušenosti. Většinou. Protože na základce děti řeší, kdo má dražší oblečení, koho rodiče vozí každé ráno autem, kdo jezdí k moři, kdo má všechno na háku a neučí se…

Svět by asi potřeboval resuscitovat. Díky vám čtenářům vím, že v tom nejsem sama. Vím, že si to mnozí z vás myslí taky a snažíte se na tom pracovat. Na lepším světě. Kde se nikdo nebojí být sám (se) sebou (spokojený).

Budu ráda, když se se mnou podělíte o zážitek z dětství. O situaci, kdy vám druzí uškodili, nebo vás ranili, když jste se snažili být jen sami sebou… Anebo naopak, když jste se snažili zavděčit a bylo to k ničemu.

Hezký první víkend v roce přeji Usmívající se

Silvestr v průběhu věku

31. prosince 2018 v 11:39
Nebudu shrnovat rok 2018. Byl, jaký byl. Vlastně byl nejlepší z mých let. Důležitý milník v životě. Ukončila jsem studium a začala žít víc pro sebe. Měnila se. Dopsala knihu, začala být více kreativní a využívat veškerý čas, který mám. A taky jsem založila tuhle stránku, na které se vypisuji, sdílím své názory se světem a povídám si. Naučila jsem se být odvážnější a klidnější. Více věřit sama v sebe, a zároveň se nebát požádat o pomoc. A už shrnuju… Sice pocitově, ale… Co chci doopravdy říct je, že jsme každý jiný a že se neustále měníme. Tím, co máme okolo sebe a hlavně KOHO. A taky se mění i naše duše. Co nás bavilo a co nás baví teď a co nás bude bavit třeba za deset let. Ovšem, něco zůstane. Stále se budeme vracet k rodině. A stále nás bude bavit to, co nás bavilo od vždycky. A takových věcí pár mám, které jsem nasbírala za těch dvacet čtyři let, co chodím po světě.


Baví mě se překonávat.
Baví mě si vymýšlet.
Baví mě být venku.
Baví mě tancovat a zpívat, i když se názory na oba tyto moje umy různí.
Baví mě dělat blbiny.
Baví mě si číst.

Úmyslně sem nepíšu o psaní, protože to není něco, čím bych se bavila odjakživa. Ani od té doby, kdy jsem se naučila psát. Kristýnka, moje starší sestra, ta skládala básničky a psala krátké povídky už jako malý cvrček, no a teď k tomu hledá cestu zpátky a já se ji snažím podporovat tolik, jako ona podporovala mě. Tuhle zálibu jsem našla až s časem a zkušenostmi a mým talentem k vymýšlení.

Za druhé bych zmínila, jak se mění svět okolo nás. Děti devadesátých let jako já ví, o čem mluvím. Za nás se toho tolik událo. Technologický vývoj jako prase. Otázkou zůstává, zdali z toho máme radost nebo ne? Já sama jak kdy. Jsem ráda za dostupnost informací díky internetu. Nejsem ráda, že spousta lidí má čím dál větší problém mluvit spolu. Ukazují si obrázky v telefonech a během času tráveného s kamarády, si píší s jinými. Ale svět se z toho vzpamatuje, mám ten pocit. Už jen kvůli instagramu, který nás nutí se zamyslet. Vrátit se k tvoření a řemeslům. Nebát se chovat dětinsky. Snažit se poznávat svět. Nebo zdravě jíst. Dřív bylo "opičení se" trapné. Dnes tomu říkáme inspirovat se. Sdílet se. A funguje to.


A za třetí nejen podle světa se měníme my. Nikdy nebudeme naprosto stejní jako před rokem. V našich životech se objevuje progres. Vzestupy a pády. Dětský vzdor. Dospívání, kdy se snažíme zalíbit lidem, kteří podle nás vypadají, nebo se chovají COOL. A dospělost. Kdy už se zalíbit tolik nesnažíme. Nacházíme si své místo ve světě. Upínáme se k pohodlí a k budování - ať už domova, zážitků z cestování, kariéry nebo rodiny, nebo se snažíme skloubit to všechno dohromady a někomu, kdo bojuje statečně a tvrdě, se to i podaří. A taky naše uvažování a přemýšlení o světě, tempo dospívání, ovlivňují události - smrt, láska, celistvost v rodině, životní styl, vzdor, vymanění ze stereotypů, hledání vlastní cesty, zdravotní stav, životospráva a mnohé další, včetně našeho vrozeného charakteru, který se snažíme regulovat.


Tohle vše se projevuje i v plánech na silvestra. V zásadě je několik běžných možností, jak vstup do nového roku strávit. PÁRTY, MEJDAN, ALKOHOL A CHLEBÍČKY. Druhá možnost - VELKÝ OHŇOSTROJ. Třetí - MALÝ OHŇOSTROJ - a to většinou formou vycházky, prskavek a přípitku (myslím, že to provedu letos!). Čtvrtá - BÝT DOMA - provozují rodiny s malými dětmi, lidé, co si předsevzetí nedávají, i ti se zvířaty, aby chránili jejich citlivý sluch. Napadá vás ještě jiná?


Nebo mi napište, jak budete slavit vy. A do Nového roku jen to dobré - zdraví, štěstí, lásku a sounáležitost. Usmívající se

Chaos jako životní styl

23. prosince 2018 v 20:26
Už vás někdy někdo upozornil, že se chováte chaoticky? Stává se mi to poměrně často, a proto jsem se rozhodla o CHAOSU napsat. Z mého úhlu pohledu má totiž velké výhody a není potřeba nutit se věci dělat postupně krůček po krůčku. Tedy pokud se nejedná o vaření. Tam se tomu nevyhnete.


-chaos v hlavě
Nebojte se přijmout chaos za svůj. To je naprosto (ne)normální. Často se mi stane, že mám plnou hlavu a jaksi problém utřídit si myšlenky a začít dělat něco smysluplného. Třeba právě dneska. V půl druhé musím odjet a za úkol jsem si dala napsat článek, vypalovat dřevo, zkontrolovat, že opravdu už nemusím na Vánoce kupovat nic než lepenku a balicí papír a ideálně i začít přepisovat příběh, který jsem si napsala na papír, hezky do počítače. A co dělám? Nemůžu se odtrhnout od puzzle, které Tom předevčírem koupil a které mají tisíc TISÍC kousků. Nemám šanci, neskládala jsem celé roky nic. Ovšem trénink racionality mi prospívá. Obzvlášť teď, když už jsem ze školy a nemusím, že…


Většinou na chaos v hlavě zabírá napsat si seznam. Anebo se ponořit rovnou do jednoho z úkolů. Říká se, že kdo udělá věci jen napůl, má hlavu zbytečně zahlcenou. Ale mně osobně to nikdy nevadilo. Radši budu mít půlku příběhu, půlku dárků a nehotový článek, než abych si v klidu a míru udělala jen jednu z těch věcí. Rychle se do toho znovu dostanu a dokončovat začínám právě tam, kde jsem přestala a je už úplně jedno, jestli za hodinu, nebo za dva dny. Důležité je být i s tím chaosem v hlavě aktivní. Nepřepínat se a fungovat si tak nějak po vlastní trajektorii.


-chaos a úklid
U úklidu to bývá celkem oříšek. Já netuším, jak moc to souvisí, ale nerada uklízím místnost, ve které někdo je. Připadá mi to neslušné. A celkově mnohem radši uklízím, když jsem sama doma. U mého úklidu se to má tak že si ráda "rozuklidím" všechny místnost najednou a zavládne chaos. A potom postupně dokončuji. Cítím, že je to tak jednodušší, příjemnější a smysluplnější. Naučila jsem se i tohle "uklízecí tornádo" provádět velmi rychle a efektně. V jednu chvíli vybuchlá bomba a o půl hodiny později krásný pořádek.

-chaos a tvorba
Nejsem chronolog. Nepíšu postupně. Nemám problém přeskočit v příběhu pasáž, která mi nejde na mozek, a klidně ji přeskočím. Celé mé psaní začalo úryvky. V tvoření je chaos to nejlepší, co vás může potkat. Nemáte meze. Nemusíte čekat na nápad či myšlenku. Zkrátka píšete, co vás právě napadne. Nebudu tvrdit, že to není zdlouhavější, když pak musíte "lepit" jednotlivé scény dohromady. Ale je to příjemnější a s nejvyšší pravděpodobností nebudete mít nikdy spisovatelský blok. Navíc chaos trénuje vaši mysl a představivost. Neustále si musíte pamatovat, co jste kam napsaly a občas se stane, že některou zápletku vymyslíte vícekrát. To ale vůbec nevadí. Naopak. Můžete si potom vzít to nejlepší z každé z nich.
Spolu s chaosem ale nakonec stejně přichází tlak. Odbourávám jej záchvěvy organizovanosti. Sem tam to postačí. Není třeba se trápit. Občas se snažím jen vypustit páru a relaxovat. A zkrátka nesnažím se stihnout toho tolik. Dám si volno. A jen si jsem. Chaotická nebo organizovaná. Ale klidná na duši. Svou chaotičnost si vychutnávám a snažím se z ní vytěžit to nejlepší, protože i při vší snaze jiná už nebudu. (Opravdu jsem článek rozepsala včera a dokončila dnes po návratu od mamky. Odpočatá a vánočně naladěná.)

Eliminace blbců

20. prosince 2018 v 20:21 | Kamila Kejmarová alias kreativistka
Drazí čtenáři, milé čtenářky,
tenhle článek není ani zdaleka tak krutý a drsný, jak podle nadpisu vypadá. Ve své podstatě mi jde o jedinou věc. O vyzařování. A vlastně i o přemostění, což znamená přesun z jednoho břebu řeky na druhý, tedy výrazný posun a změnu sebe sama. Pokud tedy obojí není jedním. Věříte v zákon přitažlivosti? V karmu? V sílu a zhmotnění přání? Pokud ano, tak výborně, já taky. A pokud ne? Nezoufejte, oni věří ve vás. Karma je zdarma, jak se říká. A to, co dáš (vyzařuješ), se ti vrátí. ZESÍLENÉ.

Nebudu radit: smějte se všem a všemu. Ono to úplně nejde. Občas nastanou momenty, kdy se nám chce plakat, křičet, nebo dokonce řvát. Kdy se nám nelíbí směr, kterým se "náš svět" ubírá. Tyhle emoce jsou taky strašně důležité. Léčí nás. Projdeme jimi každý svým tempem, ale nakonec se začneme zase smát. Zvykneme si a jdeme dál, ať už jde o cokoliv. Dokážeme se takhle vypořádat se ztrátou lásky, snů, dokonce i se smrtí. Říká se, že problémy člověka posílí. A že jen ten, kdo byl na dně, si uvědomuje, jak vyšplhat až na vrchol. Pravdou je, že to dno nám dá velkou motivaci. Vnitřní sílu k velkému odrazu. Žádný strach, protože přece nemáme co ztratit... Ale i ten, kdo nebyl na dně, si může uvědomovat velké věci. Někdy stačí jen malé pohnutí mysli. Sdílení chytré myšlenky. Ať už přes živoucího tvora, tak i z knih nebo filmů, které tvoří pozadí našim životům. Nakonec dojde k ucelení.

V posledních několika letech jsem hodně mentálně dospívala. Měnila se. Hledala se. A našla se. Zbavila se většiny strachů. Mimo jiné i strachu z lidí - zvlášť z těch "lepších", které jsem obdivovala a vlastně si nepřipouštěla, že jsou skuteční. Že se taky něčeho bojí. Nakonec jsem se uchýlila k mantře že KAŽDÝ JE JEN ČLOVĚK, nikdo není víc ani míň jen proto, že má titul, vlastní korporaci, nebo se topí v penězích. Nakonec mezi tím vždy existuje jakási tenká rovnováha. Říká se třeba, že bohatí bývají osamělí, že krásným lidem se ostatní ze závisti vyhýbají... A dost!

Nakonec bude téměř jedno, jak vypadáte, jak se oblékáte... Budete-li správně vyzařovat, přitáhnete k sobě ty pravé lidi pro vás. A ti blbci z vaašich životů zmizí, nebo se přestanou chovat jako blbci. A sáhněme si do svědomí, kdo se nikdy jako ten blbec nechová, že jo?

Co ale mělo být hlavní myšlenkou tohohle celého dramatu, že jsem tu rovnováhu našla. Kdesi uvnitř sebe. A že okruh lidí kolem mě je úžasnej. Naprosto. Málokdy se mi přihodí, že je na mě někdo protivný, a když už je, nepustím ho dál. Nelamte si hlavu, když se k vám chová někdo nehezky. Pokuste se hned nevystartovat. Sejměte ho laskavostí. Buď obrátí a ukáže se, že je to vlastně normální prima člověk, anebo ho tím ještě víc dopálíte, což pro změnu určitě stojí za to. Nicméně chci celému svému okolí moc poděkovat. Jsem vděčná, že mám kolem sebe tak báječné lidi - rodinu, přátele, vás čtenáře, sledující na instagramu. Neberu to jak osamozřejmost. Díky za to, že jste a že jste to dočetli až do konce. Usmívající se

A veselé Vánoce! Usmívající se

(kreativistka.blog.cz, instagram: kamila.kejmarova)

Opravdoví vs. knižní hrdinové

16. prosince 2018 v 14:25
Zamyslete se. Zkuste si klidně zavřít oči. Koho si představíte? Co podle vás musí takový hrdina mít? Kým nebo čím musí být? Knižní hrdinové jsou úžasní. Umí snad vše, co si dokážeme představit. Vše, co nás napadne. Zachraňují svět nebo krásky v nesnázích. Téměř necítí bolest ani strach. Touží po normálním životě.

Opravdoví hrdinové jsou jiní. Koupila jsem si knihu Průvodce pro vysoce citlivé lidi od doktorky Orloff, a uvědomila si, že s největší pravděpodobností nejsem vysoce citlivým člověkem. Ne opravdově. Můj Tom takový je… asi. Ta kniha mi zpočátku - asi prvních pět stránek - připadala neuvěřitelně patetická… takové čtení pro budoucí i bývalé a klidně i současné psychopaty. Náhle však nahlédla hlouběji do niter a osobností, nebo jsem to udělala já sama a něco si uvědomila. Něco těsně pod povrchem.

Hrdinství je v citlivosti. V tom naladit se na vibrace toho druhého. Vzít jeho emoce do sebe. Umět se vcítit a pochopit smutek druhé osoby, i když je nepochopitelný. Dokázat pracovat s emocemi někoho druhého. I v největším vlastním zármutku brát ohledy na zármutek druhých. Snažit se pomoci, i když se sami cítíme dost mizerně. Tohle Tom umí.

Hrdinství je v ochotě pomoci. Vstát a pustit sednout babičku v autobuse a nečekat, že to udělá někdo jiný. Vzít slečně kufr po schodech. Zastat se kamaráda. Udusit vznikající konflikt v hospodě. Udělat si ze sebe srandu a v podstatě se nechat zesměšnit jen proto, aby se ten druhý neurazil. Klidně přiznat, že teče voda do kopce. Uznat lidem jejich pravdu a v nitru si hýčkat tu svoji. I tohle Tom umí.

Hrdinství je ve skromnosti. "Tome, co si přeješ pod stromeček?" "Přeju si, ať je celá naše rodina zdravá, a kamarádi. Abych stihl dodělat práci, kterou potřebuju. A aby byl o svátcích klid." Taky se vždycky spravedlivě dělíme o jídlo, když ho máme málo a máme hlad. Váží si maličkostí - řečených i učiněných. Na každém hledá jen to dobré. Nechová v sobě zášť.

Hrdinové od vás nečekají víc než od sebe. Nevyčítají vám, pokud zrovna neuvaříte, poněvadž jste unavení. Dají si k večeři chleba třeba. Nevztekají se, že vám v kuchyni přes židli leží už tři svetry, které si už na sebe stejně nevezmete a o několik dní později je přenesete do koše na prádlo. Řeknou vám, že vypadáte hezky, když máte na sobě tepláky a vytahané tričko. A když se vám něco nepodaří, chápou. Vezmou vás kolem ramen a řeknou: "Seber sílu a zkus to zase znovu."

Hrdinové jsou upřímní. To proto, abyste byli silnější. Dávají vám zabrat. S klidnou tváří vás zkritizují, ale jen za věci, které vy skutečně zvládnete napravit. Nadšený jako dítě jim ukážete svou poezii a oni vám řeknou, jestli je vážně dobrá nebo ne. To aby vás chránili před světem. Před vlivy. Řeknou vám, že neumíte zpívat, ale nebudou vám říkat, ať nezpíváte… Jestli to dává smysl. A já doufám, že ano. Nikdy vás nebudou chtít měnit. Vy se ale možná přesto budete chtít měnit kvůli nim. Budete chtít být silnější, vyrovnanější a klidnější. V upřímnosti se totiž leckdy ukrývá obrovská odvaha. Ale o tom zase jindy.

Knižní příběhy bývají přemrštěné. Vždyť pro to je taky čteme. Zamysleme se a zkusme uvažovat o rozdílnosti reality a fantazií. Knižní hrdina zachrání celý svět. Stoupne si do cesty kulce. Vysvobodí princeznu ze spárů čaroděje. Skutečný člověk vás obejme a drží i přesto, že sám cítí stejný, ne-li větší zármutek. Nebudí vás jen proto, že nemůže spát. Sám od sebe pomůže cizí ženě s kufrem po schodech. Okřikne neznámé dítě, které přebíhá přes silnici na červenou. Skutečný hrdina není lhostejný ke světu… HRDINU VYTVÁŘEJÍ SITUACE, V NICHŽ SE JAKO HRDINA ZACHOVÁ. Kašlu na knížky! Pokud je někdo mým hrdinou, jsi to ty, Tome. Nepřestávám žasnout.

Napadají vás jiné vlastnosti, které by hrdina měl mít? Napište mi je.

Úryvek z Akademie - Vánoční večírek

13. prosince 2018 v 21:30
Psaní mi moc nejde... Nebývám moc doma od začátku týdne a čas si z prstu nevycucám a inspiraci také ne. Za to hodně vařím, vyrábím těsto, nakupuju drobný dárečky... A pro vás mám jako dárek tenhle úryvek. Není vůbec fantastickej... Ale připadá mi docela veselý a možná i malinko vánoční, páč pochází z kapitoly Vánoční večírek... No ale, co jsem to... Taky máte takové mamky a kámošky? Smějící se Ani nevíte, jak jsem ráda, že už jsem dlouho zadaná a tyhle informace ze mě nikdo páčit nemusí. A přece máme s mou malou hrdinkou něco společného. To je ta nechtěná autobiografie Smějící se
XXX
Dávala jsem pomeranče do pytlíku.
"Čau," ozvalo se mi za zády.
Upustila jsem sáček a pomeranče se rozkutálely po zemi. Hned se sehnul a posbíral je. Přitom se usmíval. "Nechtěl jsem tě polekat."
Vzal nový sáček, zavázal a podal mi jej. "To nic, Ryane. Díky." Tváře mi zrůžověly, ale usmála jsem se.
"Vánoční nákupy?"
"Ne. Těhotná a hladová teta v našem obýváku. A ty?"
Chlapecky se zakřenil. "Nakupuju na večírek. Dorazíš, že jo?"
"Ovšem," ujistila jsem ho.
"Hele, co jsem našla." Mamka stála najednou vedle mě a ukazovala mi tlusté vlněné pruhované ponožky. Vytrhla jsem jí je z rukou a schovala za záda. Ryan se vědoucně usmál. No jasně, že to viděl. Mamka zmateně zamrkala.
"Mami, tohle je Ryan. Eliin bratranec. Přijel za ní na Vánoce."
"Těší mě," řekl Ryan.
"To mě taky," řekla moje mamka a zářivě se na něj usmála.
"Musíme už jít. Uvidíme se na večírku."
Postrkovala jsem ji do bezpečné vzdálenosti. O další trapas jsem vážně nestála.
"Hele, uklidni se," culila se.
"Co?" zatvářila jsem se rozpačitě.
"Řekla bys mi o Ryanovi, kdybychom ho tu nepotkaly?"
Zamračila jsem se. "Ovšem. Proč by ne? Jen mi to nepřišlo důležité."
"Vážně?" zvedla obočí.
"Teď jsem to přece řekla, mami."
"Takže se ti nelíbí?"
Tváře mi zrůžověly. "Ani ho neznám."
"Ale umí moc pěkně sbírat pomeranče," usmála se. Zase si mě dobírala.
Zavrtěla jsem hlavou.


Zazvonila jsem a k mojí úlevě mi otevřela Elena.
"Čau," pozdravila jsem a pevně ji objala.
Proklouzla jsem dovnitř a rozhlédla se po vstupní hale. "Ryan si šel zaběhat," řekla mi.
"Neptala jsem se," pokrčila jsem rameny.
"Prý jste se potkali."
"Jo, seznámila jsem ho s mámou. Je z něho hotová."
Zachichotala se. "A ty?"
Prudce jsem se k ní otočila.
"Hm?" Založila si ruce na prsou.
"Nevypadá špatně a je fajn."
"Tak fajn," povzdychla si.
"A co chceš jako slyšet? Sotva ho znám. A brzo zase odjíždí."
"Uklidni se. Já přece neříkám, že s ním máš chodit."
"Jo? Opravdu?" Zvedla jsem obočí. Měla jsem pocit, že tohle přesně říkala.
"Jen si myslím, že by sis s ním mohla trochu zaflirtovat," rozzářila se.
Zabodla jsem pohled do země. Neumím flirtovat. Ani v nejmenším. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.
"Dělám si srandu. No tak. Jen si dělám srandu, dobře?"
"Začneme už něco dělat?" zamumlala jsem rozpačitě.
"No jo."

Kam dál